Rozhlasová pravice: Jak se skupina rozhlasáků postavila federální vládě a vybudovala moderní konzervativní hnutí

Recenze čtenářů

Kniha nabízí hluboké politické dějiny se zaměřením na vztah mezi médii a politikou, zejména na doktrínu Fairness a její důsledky pro svobodu slova a konzervativní hnutí. Autor na základě rozsáhlých pramenů dokládá, že politické osobnosti a vládní agentury v minulosti manipulovaly s regulací médií tak, aby sloužily zájmům, které jsou v rozporu s veřejným blahem.

Dobře napsané, vysoce informativní a poskytuje široký pohled na politické dějiny. Nabízí přesvědčivý argument o prolínání médií a politiky, zejména pokud jde o Doktrínu férovosti, podpořený významným materiálem primárních pramenů. Mnozí recenzenti považovali vhled do historických politických manévrů za cenný a čtivý.

Někteří recenzenti zaznamenali obavy z historických nepřesností, zejména pokud jde o faktická tvrzení týkající se prezidenta Cartera a jižanské strategie. Objevily se výtky, že kniha se čte jako rozšířená diplomová práce a místy je trochu zdlouhavá, což naznačuje, že nemusí být poutavá pro všechny čtenáře.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Radio Right: How a Band of Broadcasters Took on the Federal Government and Built the Modern Conservative Movement

Obsah knihy:

Důvěra v tradiční média dosáhla v posledních několika letech nového minima. Mnoho Američanů nevěří tomu, co slyší z "mainstreamových médií", a obrací se k získávání informací z mediálních ozvěn, které jsou odrazem jedné strany nebo ideologie. Paul Matzko v této knize odhaluje, že se nejedná o první takový moment v moderní americké historii.

Rozhlasová pravice vypráví příběh krajní pravice šedesátých let, která byla frustrována tím, co vnímala jako liberální zaujatost celostátních médií, zejména jejich pochlebováním vládě Johna F. Kennedyho. Tito lidé se obraceli pro zprávy a komentáře k obnovené formě ultrakonzervativních masmédií: rozhlasu. Vzhledem k tomu, že televizní stanice přesunuly své zdroje do televize, rozhlas se stále více stával doménou nezávislých majitelů stanic s nedostatkem peněz, kteří byli ochotni vysílat stovky nových pravicových pořadů, jež se objevily na konci 50. a v 60. letech. Počátkem šedesátých let poslouchaly miliony Američanů každý týden konzervativní vysílání, z nichž nejvýznamnější byli duchovní nebo laičtí hlasatelé z celého náboženského spektra, včetně Carla McIntira, Billyho Jamese Hargise a Clarence Maniona. Ačkoli byli tito řečníci teologicky rozděleni, spojovala je nedůvěra k politickému a teologickému liberalismu a antipatie vůči JFK. Politický vliv nové rozhlasové pravice se rychle projevil, protože rozhlasoví hlasatelé napadali politiku Kennedyho administrativy a podporovali masový konzervativní aktivismus zdola.

Matzko vypráví, že v roce 1963 byl Kennedy natolik znepokojen vzestupem rozhlasové pravice, že nařídil daňovému úřadu a Federální komunikační komisi, aby se zaměřily na konzervativní vysílací společnosti prostřednictvím daňových kontrol a zvýšené regulační kontroly prostřednictvím Doktríny spravedlnosti. Pravicoví vysílatelé přišli o stovky stanic a miliony posluchačů. Až po deregulaci rozhlasových vln za Carterovy a Reaganovy administrativy získalo pravicové rádio opět svůj dřívější význam. Rozhlasová pravice poskytuje základní prehistorii posledních čtyř desetiletí konzervativního aktivismu, stejně jako historický kontext pro současné otázky politické zaujatosti a cenzury v médiích.