Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Roberta Polidoriho „Po povodni“ zachycuje ničivé následky hurikánu Katrina prostřednictvím rozsáhlé sbírky působivých a detailních fotografií. Recenzenti oceňují její uměleckou hodnotu a emocionální dopad a zdůrazňují Polidoriho schopnost zprostředkovat krásu a tragédii prostřednictvím svých snímků. Objevují se však výhrady ke kvalitě reprodukce snímků, která podle některých snižuje celkový dojem. Kniha slouží jako významné dílo jak pro milovníky umění, tak pro ty, kteří znají New Orleans.
Klady:⬤ Silné a dojemné obrazy, které vyprávějí o zkáze.
⬤ Detailní a krásné fotografie, které vyvolávají silné emoce.
⬤ Tematická provázanost a efektivní uspořádání snímků.
⬤ Umění zachytit ticho a následky katastrofy.
⬤ Velký, působivý formát vhodný pro vystavení na konferenčním stolku.
⬤ Inspirativní pro zájemce o fotografii a umění.
Zápory:⬤ Špatná kvalita reprodukce s velkými litografickými body ovlivňujícími ostrost a rozlišení.
⬤ Chybí popisky, takže diváci si snímky vykládají bez kontextu.
⬤ Některé recenze zmiňují nadbytečnost prezentovaných snímků.
⬤ Vysoká cena a vysoká hmotnost znemožňují přístup k publikaci širšímu publiku.
(na základě 20 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Robert Polidori: After the Flood
Obsah knihy:
Koncem září 2005 se Robert Polidori vydal do New Orleans, aby zaznamenal zkázu způsobenou hurikánem Katrina a protrženými hrázemi města. Ulice byly opuštěné a bez elektřiny strašidelně temné.
Druhý den začal fotografovat dům po domu: „Všechna místa, kam jsem vešel, měla jen otevřené dveře. Otevřelo je něco, čemu souhrnně říkám „armáda“, asi 20 příslušníků Národní gardy z New Hampshire, 15 policistů z Minneapolis, 20 hasičů z New Yorku...“. Možná v polovině nebo ve třetině z nich, do kterých jsem vešel, si myslím, že obyvatelé tam byli už předtím.
A někteří z nich tam před odjezdem zanechali určité památky podobné pohřbu. Možná, že hned po opadnutí vody měli možnost se tam vrátit a podívat se a uvědomit si, že tam není nic, co by stálo za záchranu.“ Uprostřed toho všeho Polidori našel něco, co stojí za záchranu, vytvořil památky pro ty, kteří se nemohli vrátit, a zdokumentoval paradoxně krásné trosky.
Řečeno slovy klasika, našel ruiny. Opuštěné domy, které zaznamenal, byly stále podmáčené, když do nich vstupoval a když se učil (metodou pokusů a omylů, což byl proces, který zahrnoval i nalezení mrtvého těla) řeč znaků a kódů, kterými záchranáři nastříkali bočnice jednotlivých domů.
Výsledné fotografie vnímá jako práci psychologického svědka, který mapuje životy nepřítomných a zesnulých prostřednictvím toho, co zbylo z jejich věcí a domů.
