Původní název:
Realm of Giants: Dark Steampunk Fantasy
Obsah knihy:
Novak. Zemer. Akar. Tzel. Vagabond Bard.
Za svůj život jsem měl mnoho jmen a myslím, že mi všechna dost seděla. Kdo by to byl řekl, že mi bude nejlépe sedět jméno Padouch?
Měsíce po událostech v knize Věčný stroj vede Novak výpravu do dávno odloučené Říše obrů, země plné draků a nebezpečných tajných spolků, které už mají zálusk na Iverbourne.
Novakova mysl je zaměřena na jedinou věc, vzepřít se běhu Smrti, ale jak se setkává s novými nepřáteli, nachází rodinu i sám sebe, začíná si klást zásadní otázku.
Stojí vzepření se Smrti za cenu ztráty lidskosti?
"Nikdy jsi nestál za její srdce. Nikdy jsi nestál za Alvisovo srdce. Zklamal jsi Savira. Proč se stále držíš těchto pocitů? Tatosrdce, žádné z nich o tebe nestojí.lámou tě a dělají těslabým." Tzel mi vyčítá mou ubohou existenci, že nedělám víc, že selhávám ve všem, co dělám.
"Mojevinamojechybamojechybaidiotmojechybamojechybazrůdamojechyba.".
Někdo šeptá, šeptá, šeptá, ať to přestane, ať to přestane.
To není Tzel, kdo mě poučuje, není tady. Kdo mluví?
Leknu se, když mi na rameni spočine jemná nefritová ruka, rychle se odtáhne.
Vivin něžný hlas mě připoutá. "Můžu tě obejmout? " Zašeptá a já přikývnu, její otázka usadí překvapené mravence pod mou kůží. Posadí se vedle mě, pak si přitáhne mé zlomené tělo k hrudi a hladí mě po tváři, zatímco já se dál rozpadám. Obtočím ruce kolem jejího tlustého středu a držím se jako o život.
Její dotek není odpudivý ani neplazí kůži, je přívětivý a je něčím, co potřebuju.
"Nikdy jsem jí to neřekla," bráním se a dusím se slovy a hlenem. Zabořím obličej ještě víc do její srstí a vlnou pokryté hrudi. "Nikdy jsem jí to neřekla, proč jsem to tak zkazila.".
Viv mě jemně kolébá v náručí, hlas má tichý. "Ona to věděla, Nováku. Věděla, jak moc ji miluješ. Stejně jako tě milovala, chtěla se svým životem udělat něco dobrého. Už nechtěla být Strážkyní smrti, a to bylo větší než vy oba.".
"Ona se nevrátí, že ne? " Přimhouřím oči přes zármutek k její vlastní tváři potřísněné slzami, tmavě oříškové obočí jí drásá dokonalou pleť.
"Ne, myslím, že ne." Její dlouhé prsty spočinou na mém obočí, rudé rty jí zkřiví smutný úsměv. "Chceš to vědět? ".
Přemýšlím nad jejími klidnými slovy. Ne, myslím, že ne.
