Writing the Poetry of Place in Britain, 1700-1807: Self in Landscape
Tato kniha pojednává o pronikání, často neúmyslném, osobního hlasu do poezie krajiny v Británii v letech 1700-1807.
Tvrdí, že silné konvence, jako jsou ty, které jsou obsaženy v dobovém topografickém verši, vyzývají původní básníky k překračování těchto hranic a zároveň je chrání před následky sebevyjádření. Tímto způsobem pracují pod rouškou konvencí a protože pro mnohé z těchto básníků je místo významným způsobem spjato s osobní historií, mohou básníci místa zahájit nečekané zkoumání paměti, osobnosti a fungování vědomí.
Tato kniha tak doplňuje dřívější, převážně politické výklady krajinářské poezie a obrací se k otázkám sebevyjádření a sebeprosazení, aby dokázala, že autobiografický impuls je výrazným a inovativním rysem velké části velké poezie místa osmnáctého století. Mezi zkoumanými básníky jsou Pope, Thomson, Duck, Gray, Goldsmith, Crabbe, Cowper, Smith a Wordsworth.
