Přílišná sebedůvěra a válka: Zkáza a sláva pozitivních iluzí

Recenze čtenářů

Dominic Johnson ve své knize zkoumá vzájemné působení lidské genetiky, nadměrné sebedůvěry a mezinárodních konfliktů a tvrdí, že evoluční rysy přispívají k válečným konfliktům a selhání zahraniční politiky. Nabízí pronikavé analýzy historických konfliktů a zároveň si zachovává čtivý a poutavý styl psaní.

⬤ Přelomová syntéza genetické evoluce a politologie.
⬤ Vynikající shrnutí klíčových válek a konfliktů, často lepší než specializované historie.
⬤ Jasný, stručný a poutavý styl psaní bez nabubřelosti.
⬤ Pronikavé případové studie a teoretický rámec, který vysvětluje roli přehnané sebedůvěry ve válce.

⬤ Kniha možná pomíjí veřejnou podporu zahraničněpolitických rozhodnutí, která vedou ke katastrofám.
⬤ Některým čtenářům, zejména pravicově orientovaným, by mohly vadit autorovy nuance v pohledu na historické postavy.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Overconfidence and War: The Havoc and Glory of Positive Illusions

Obsah knihy:

Protivníci se málokdy pouštějí do války, aniž by si mysleli, že mohou vyhrát - a je jasné, že jedna strana se musí mýlit. Tato hádanka leží v jádru takzvaného "válečného rébusu" racionální státy by se měly dohodnout na rozdílnosti svých sil, a tudíž nebojovat. Jak však tvrdí Dominic Johnson v knize Overconfidence and War, státy nejsou o nic racionálnější než lidé, kteří jsou náchylní k přehnaným představám o vlastní ctnosti, o své schopnosti kontrolovat události a o budoucnosti. Tato kniha se zabývá tímto předsudkem - tzv. "pozitivními iluzemi" -, který se projevuje v evoluční biologii, psychologii a politice mezinárodních konfliktů, a nabízí tak přesvědčivý pohled na to, proč státy vedou války.

Johnson sleduje vliv pozitivních iluzí na čtyři zlomové okamžiky v dějinách dvacátého století: dva, které vyústily ve válku (první světová válka a Vietnam), a dva, které k ní nedošlo (mnichovská krize a kubánská krize). Na příkladu těchto dvou válek ukazuje, jak se pozitivní iluze promítly do politiky a způsobily, že vůdci přecenili sami sebe a podcenili své protivníky - a uchýlili se k násilí, aby konflikt urovnali navzdory nepřiměřené přesile. Na příkladu mnichovské a kubánské krize ukazuje, jak zmírnění pozitivních iluzí může vůdcům umožnit usilovat o mírové řešení.

Lidský sklon k přehnané sebedůvěře mohl být v průběhu evoluční historie zvýhodňován přírodním výběrem kvůli výhodám, které přinášel - zvyšoval bojovou výkonnost nebo zlepšoval schopnost blafovat protivníka. A přesto, jak naznačuje tato kniha - a jak dokládá nedávný konflikt v Iráku - v moderním světě jsou důsledky tohoto evolučního dědictví potenciálně smrtící.