Příjemný rasismus: Jak pokrokoví běloši udržují rasovou újmu.

Recenze čtenářů

Kniha Robina DiAngela „Nice Racism“ zkoumá nuance rasismu, zejména se zaměřením na to, jak běloši s dobrými úmysly udržují rasovou újmu. Na základě osobních zkušeností a různých akademických disciplín zpochybňuje pojetí „nebýt rasistou“ versus být aktivním „antirasistou“. Kniha je vnímána jako poučná i nepříjemná, což z ní činí podnětné čtení, zejména pro bílé progresivisty. Zatímco někteří čtenáři chválí její postřehy a vzdělávací hodnotu, jiní ji kritizují za nedostatek konstruktivních řešení a za vnímaný negativní přístup.

Kniha rozšiřuje definice rasismu, podněcuje bělošské jedince k sebereflexi, poskytuje cenné poznatky podložené výzkumem a je považována za užitečnou zejména pro bělošské pokrokáře, kteří se snaží pochopit svou spoluvinu na systémovém rasismu. Podle mnoha recenzí se jedná o nezbytné čtení, které podněcuje k zamyšlení a vyzývá k odpovědnosti a osobnímu růstu.

Kritici namítají, že kniha se může pro čtenáře obeznámené s DiAngelovými předchozími pracemi opakovat, postrádá konstruktivní řešení pro řešení rasismu a působí obviňujícím a negativním dojmem. Někteří považují její přístup za příliš tvrdý a povýšený a naznačují, že by mohl odradit ty, které chce zaujmout.

(na základě 101 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Nice Racism: How Progressive White People Perpetuate Racial Harm

Obsah knihy:

NEW YORK TIMES BESTSELLER

V návaznosti na základy položené v bestselleru New York Times White Fragility Robin DiAngelo zkoumá, jak kultura příjemnosti neúmyslně podporuje rasismus.

V knize Bílá křehkost Robin DiAngelo vysvětlil, jak je rasismus systémem, do něhož jsou socializováni všichni běloši, a zpochybnil přesvědčení, že rasismus je prostou záležitostí dobrých a špatných lidí. DiAngelo také přišel s provokativním tvrzením: bělošští pokrokáři denně nejvíce škodí barevným lidem. Ve své navazující práci Nice Racism vysvětluje, jak to dělají. Vycházejíc ze svého vzdělání socioložky a více než pětadvacetileté práce antirasistické pedagožky, navazuje tam, kde White Fragility skončila, a posouvá konverzaci dál.

DiAngelo píše přímo bělochům jako běloška, identifikuje mnoho běžných bělošských rasových vzorců a rozebírá, jak běloši s dobrými úmysly nevědomky udržují rasové škody. Mezi tyto vzorce patří:

-Spěchání s cílem dokázat, že "nejsme rasisté";

-zlehčování výhod bílých;

-romantizování černochů, domorodců a dalších barevných obyvatel (BIPOC);

-předstírání, že segregace bílých se "prostě stává";

-očekávání, že nás BIPOC budou učit o rasismu;

-opatrnost;

-a pocit znehybnění studem.

DiAngelo vysvětluje, jak duchovní bělošští pokrokáři, kteří hledají společenství tím, že přebírají rituály domorodců a jiných skupin, vytvářejí odloučení, nikoli spojení. Zpochybňuje ideologii individualismu a vysvětluje, proč je v pořádku zobecňovat bělochy, a ukazuje, jak běloši, kteří zažívají jiný útlak, stále těží ze systémového rasismu. Píše otevřeně o svých vlastních chybách a bojích, modeluje cestu vpřed a povzbuzuje bílé čtenáře, aby neustále čelili své spoluvině a přijali odvahu, celoživotní závazek a odpovědnost.

Pěkný rasismus je zásadní dílo pro každého bělocha, který si uvědomuje existenci systémového rasismu a nadřazenosti bílé rasy a chce podniknout kroky ke sladění svých hodnot se skutečnou praxí. Pro čtenáře BIPOC může být užitečná i perspektiva "insiderů", kteří se orientují v bělošství.

Součástí je studijní průvodce.