Příběhy gorilí dívky: Kouzlo a tajemství mého života se zvířaty

Recenze čtenářů

Kniha je vzpomínkovou knihou Ann Southcombeové, která popisuje její hlubokou lásku a oddanost zvířatům v průběhu celého života. Vyzdvihuje její zkušenosti s péčí o různá zvířata, od goril po slony, a zahrnuje jak radostné okamžiky, tak bolestné ztráty. Vyprávění je poutavé a vyvolává silné citové vazby ke zvířatům, takže zaujme zejména milovníky zvířat.

⬤ Poutavé vyprávění, díky němuž se čtenáři cítí se zvířaty propojeni.
⬤ Autentické úvahy autorky, které dokazují její oddanost péči o zvířata.
⬤ Bohaté detaily a emocionální hloubka psaní, které zahrnuje radosti i strasti práce se zvířaty.
⬤ Inspirativní vyprávění o obětování se pro blaho zvířat.
⬤ Podporuje soucit a porozumění pro všechny živé tvory.

⬤ Některým čtenářům se zdálo, že text je někdy až příliš podrobný.
⬤ Kniha může být považována za rozvláčnou, což se nemusí líbit všem.
⬤ Obsahuje náročná a smutná témata týkající se utrpení zvířat, která nemusí být vhodná pro všechny čtenáře.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Tales from Gorilla Girl: The Magic and Mystery of My Life with Animals

Obsah knihy:

Tyto fascinující a procítěné memoáry vyprávějí o životě Ann Southcombe, který zasvětila lásce ke zvířatům a péči o ně. Oddanost a vášeň pro zvířata paní Southcombeové trvá již více než čtyřicet let a zavedla ji do divoké Amazonie, podmořského světa na Havaji i do nádherných zalesněných hor Oregonu. Během své kariéry vychovala sedm goril v zajetí; byla učitelkou Michaela, společníka gorily Koko, a Chanteka, signálního orangutana. Jako první průkopnice, která poskytovala zvířatům v zajetí enrichment, patří její jméno na stejný seznam jako Jane Goodallová, Dian Fosseyová a Penny Pattersonová za práci, kterou vykonala pro zvýšení povědomí o důležitosti našeho vztahu k našim "ne-lidským příbuzným".

Od Ann Southcombeové s citátem Franse de Waala:

Když jsem na začátku 70. let pracoval se zvířaty v Cincinnatské zoo, posmívali se mi a říkali mi "objímatel králíků", protože jsem si myslel, že zvířata mají podobné myšlenky a pocity jako lidé. Dnes se cítím ospravedlněn, ale přesto se mnoho vědců drží od takových pozorování dál. Mnozí další to naštěstí nedělají. Mé pocity výstižně vyjádřila Sy Montgomeryová ve své recenzi knihy Franse de Waala Poslední maminčino objetí - zvířecí emoce a co nám říkají o nás samých:

"Příliš mnoho poučných pozorování zůstalo nezveřejněno, protože naznačování, že lidé sdílejí rysy s jinými zvířaty, vyvolává obvinění z antropomorfismu. Aby se takovým obviněním vědci vyhnuli, vymysleli slovníček zkomolených pojmů: Šimpanzi se při lechtání nesmějí, ale vydávají zvuky "vokalizovaného dýchání".

Není to jen hloupé, je to nebezpečné. Místo obav z antropomorfizace zvířat bychom se měli obávat toho, co de Waal nazývá "antropodenialita". Když... předstíráme, že pouze lidé myslí, cítí a vědí, "stojí to v cestě upřímnému posouzení toho, kdo jsme jako druh," píše Waal. Pochopení evoluce vyžaduje, abychom si uvědomili kontinuitu napříč životními formami..... Dosažení realistických a soucitných vztahů se zbytkem živého světa vyžaduje, abychom ctili tyto vazby, které sahají daleko a hluboko.".