Lectures on Godmanhood
Vladimir Solovjov (1853-1900), filosof, mystik a básník, je v anglofonním světě méně známý než Berďajev (který byl jeho žákem) nebo Martin Buber, přesto však může západní vědě nabídnout přínos prvořadého významu.
Pocházel z bohaté a dosud ne zcela pochopené tradice; jeho erudice byla ohromná. Stejně jako jeho předchůdci byl nesmírně citlivý k takovým problémům, jako je náboženský smysl dějin, tvořivosti a kultury.
Je důležité zdůraznit obecnou souvislost mezi Solovjovem a předchozími proudy ruského myšlení, neboť jeho křesťanská filozofie je v jistém smyslu všechny zahrnuje. U jeho nohou seděli Dostojevskij a Lev Tolstoj. Bohočlověčenství je problémem obnovy celého lidstva; je to pojetí spásy jako procesu stávání se božským.
Rozdíly mezi pravoslavnou, římskokatolickou a anglo-katolickou církví a mnoha protestantskými církvemi nenajdeme ve vztahu k velkým dogmatům nebo článkům víry. Solovjov má pro křesťany všech denominací zásadní a jedinečné poselství; nabízí základ pro sjednocení, který je v západním křesťanství naznačen jen zřídka.
