Povaha lásky

Recenze čtenářů

Kniha je vysoce oceňována za hluboké filozofické zkoumání lásky, které nabízí poznatky, jež najdou odezvu jak u akademického, tak u širokého publika, které se zajímá o povahu lásky. Upozorňuje se však, že složitost tématu nemusí být vhodná pro příležitostné čtenáře neznalé filozofických pojmů.

⬤ Hluboké filozofické zkoumání lásky
⬤ podnětné a poučné
⬤ vhodné pro akademiky i zájemce o teologii
⬤ dobře formulované a krásně napsané
⬤ cenné pro osobní růst i vědecké bádání
⬤ mnohými čtenáři považované za mistrovské dílo.

Pro laické čtenáře může být příliš složité; k plnému docenění vyžaduje určitou úroveň znalosti filozofické terminologie a pojmů.

(na základě 11 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Nature of Love

Obsah knihy:

Dietrich von Hildebrand se brzy projevil jako myslitel s neobyčejným porozuměním pro lidskou lásku. Jeho knihy o muži a ženě z 20.

let 20. století přinesly nové poznatky a vyvolaly plodnou polemiku. Na sklonku života napsal zásadní knihu o lásce s názvem Povaha lásky.

Na napsání tohoto díla se vlastně připravoval celý život; filozofická analýza lásky ho přitahovala natolik, že ho jeho žáci už dávno překřtili na doctor amoris, doktora lásky.

Toto velké dílo, zralé plody von Hildebrandova génia, je nyní poprvé k dispozici v angličtině, a to ve výstižném překladu a úvodu filosofa Johna F. Crosbyho, který byl von Hildebrandovým žákem.

The Nature of Love je mistrovským dílem fenomenologického bádání. Od dob práce Maxe Schelera o lásce nebyly prostředky fenomenologie tak plodně využity k pochopení toho, co láska je a co není. Dříve von Hildebrand vynikal především v oblasti morální filozofie, ale v této studii o lásce se objevuje nová stránka jeho myšlení.

Von Hildebrand se zde dostává do oblastí osobní subjektivity, které ve svých etických spisech neměl příležitost zkoumat. Velmi originálním způsobem ukazuje, že touha být milován osobou, kterou milujeme, nemá nic společného se sobectvím; ukazuje, že tato touha být milován, a tak být spojen s druhou osobou, je sama o sobě druhem sebeobětování druhému. Tak se von Hildebrand brání altruismu, který tvrdí, že člověk je nesobecký vůči milované osobě pouze tím, že chce dobro druhého takovým způsobem, že je mu lhostejné, zda je milován na oplátku.

Na druhé straně se stejně tak brání tvrzení, že štěstí toho, kdo miluje, je hlavním motivem lásky. Von Hildebrand naznačuje radikálně na druhého zaměřené směřování lásky, přičemž se vyhýbá úskalí depersonalizovaného altruismu.

Tím činí zadost jak mimořádné sebetranscende