Poslední muž by Mary Wollstonecraft Shelley, Beletrie, Klasika

Recenze čtenářů

Poslední člověk Mary Shelleyové je komplexní apokalyptický román, který se zabývá tématy osamělosti, lásky a lidského údělu a sleduje příběh Lionela Verneye v postapokalyptickém světě. Zatímco někteří čtenáři oceňují jeho filozofickou hloubku a emocionální ohlas, jiní kritizují jeho rozvláčný a klikatý styl vyprávění, považují ho za nudný a málo poutavý.

⬤ Bohatá, poetická próza, která vyvolává silné obrazy a emoce.
⬤ Hluboká filozofická témata zkoumající lidské spojení a izolaci.
⬤ Historický význam jako raný příklad dystopické fikce.
⬤ Někteří ji považují za podmanivé čtení, které zachycuje podstatu zoufalství a lidské zkušenosti.
⬤ Oslovuje čtenáře se zájmem o literaturu 19. století a romantické hodnoty.

⬤ Rozvláčný a květnatý jazyk, který může působit nudně a rozvláčně.
⬤ Pomalé tempo a nedostatečný vývoj děje vedou u některých čtenářů k rozčarování.
⬤ Pro moderní čtenáře může být obtížné navázat kontakt kvůli zastaralým perspektivám a stylu.
⬤ Mnoho postav a událostí popisovaných do nesnesitelných detailů může vyprávění zahltit.
⬤ Některá vydání mají špatné formátování a ediční problémy.

(na základě 166 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Last Man by Mary Wollstonecraft Shelley, Fiction, Classics

Obsah knihy:

Nakonec jsme dorazili k široké jeskyni s klenutou střechou podobnou kopuli. Uprostřed byl otvor, kterým dovnitř pronikalo nebeské světlo, ale ten byl zarostlý ostružiním a podrostem, což působilo jako závoj, který zastiňoval den a dodával bytu slavnostní náboženský nádech. Byla prostorná a téměř kruhová, na jednom konci s vyvýšeným kamenným sedátkem o velikosti řeckého gauče.

Jedinou známkou toho, že zde byl život, byla dokonalá sněhobílá kostra kozy, která si pravděpodobně nevšimla otvoru, když se pásla na kopci nad ním, a spadla střemhlav. Od této katastrofy snad uplynuly věky a zkázu, kterou nad sebou zanechala, napravila vegetace během mnoha set let. Zbytek vybavení jeskyně tvořily hromady listí, úlomky kůry a bílá plstnatá hmota, připomínající vnitřní část zelené kapuce, která chrání zrna nezralé indiánské kukuřice.

Unaveni úsilím o dosažení tohoto bodu jsme se posadili na skalní lehátko, zatímco k nám shora doléhaly zvuky cinkání ovčích zvonků a křik pastýřů. Nakonec můj přítel, který sebral několik listů rozházených kolem, zvolal: "Tohle JE Sibylina jeskyně, tohle jsou Sibyliny listy." Po prozkoumání jsme zjistili, že na všech listech, kůře a dalších látkách jsou vyryty psané znaky.

Ještě překvapivější se nám zdálo, že tyto nápisy byly psány v různých jazycích: v některých mému společníkovi neznámých, ve starověké chaldejštině a v egyptských hieroglyfech, starých jako pyramidy. Ještě podivnější bylo, že některé byly v moderních dialektech, v angličtině a italštině.

Ve slabém světle jsme z nich mohli rozeznat jen málo, ale zdálo se, že obsahují proroctví, podrobné zprávy o událostech, které se odehrály teprve nedávno; jména, dnes dobře známá, ale novodobá; a často se na jejich tenkých stránkách.... daly vysledovat výkřiky radosti nebo žalu, vítězství nebo porážky.