Poslední dny v Babylonu: Příběh mé rodiny: Vyhnanství iráckých Židů

Recenze čtenářů

V knize Mariny Benjaminové „Poslední dny Babylonu“ se prolíná vyprávění o židovském dědictví její rodiny v Iráku s širším historickým kontextem iráckých Židů, zejména se zaměřením na zážitky její babičky a migraci rodiny. Pro čtenáře je kniha osobním a poučným vyprávěním o méně známé části židovské diaspory, a to i přes některé kritické připomínky autorky k politickému dění.

⬤ Poskytuje osobní a intimní pohled na zkušenosti iráckých Židů, zejména z pohledu ženy.
⬤ Ucelený historický kontext, který obohacuje pochopení bojů komunity.
⬤ Poutavý styl vyprávění, který vyvažuje životopisné a historické příběhy.
⬤ Oceňován pro svou autenticitu a emocionální hloubku.

⬤ Někteří čtenáři považovali politické komentáře za nepříjemné a nehodící se k historickému vyprávění.
⬤ Odkazy na složité politické otázky, jako je zacházení Izraele s iráckými Židy, mohou některé čtenáře odradit.
⬤ Kniha je kvůli svému bolestnému a nepřikrášlenému obsahu označována za nelehké čtení.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Last Days in Babylon: The Exile of Iraq's Jews, the Story of My Family

Obsah knihy:

Marina Benjaminová vyrůstala v Londýně a cítila se odcizená exotickému způsobu života své rodiny na Blízkém východě. Odmítala mluvit arabsky, kterou doma mluvila její matka a babička. Odmítala zvláštní jídlo, které jedli, ve prospěch hamburgerů a piva. Když se však Benjamin před několika lety narodilo vlastní dítě, uvědomila si, že ztrácí spojení s minulostí.

V knize Poslední dny v Babylonu se Benjaminová věnuje příběhu své rodiny mezi iráckými Židy v první polovině 20. století. Když Irák získal v roce 1932 nezávislost, byli Židé nejpočetnější a nejprosperující etnickou skupinou v Bagdádu. Ovládali obchod a finance, stýkali se s iráckými hodnostáři a žili ve velkolepých vilách na březích Tigridu. O pouhých dvacet let později byla tato komunita zcela zpustošena a její členové byli nepřátelskou iráckou vládou fakticky vyhnáni ze země. Benjaminova babička Regina Sehayeková to všechno prožila. Narodila se v roce 1905, kdy byl Bagdád ještě pod osmanskou nadvládou, a její dětství bylo takřka idylické. Této privilegované existence se sotva dotklo, když do Iráku vtrhli Britové. S nástupem arabského nacionalismu a prvními náznaky antisionismu však Regina, tehdy mladá matka, začala mít temné předtuchy toho, co mělo přijít. V době, kdy Irák zachvátila válka, revoluce a vražda, byla Regina už pryč a její útěk za vlasy přitažený byl tragickým odchodem ze země, kterou milovala - a trvalým odchodem od manžela, jehož jemná vůdčí ruka z ní udělala ženu, kterou byla.

Benjaminův bystrý sluch a plynulé psaní oživují Reginin Bagdád, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Více než strhující příběh o přežití jsou Poslední dny v Babylonu hořkosladkým portrétem starosvětského Bagdádu a jeho pestré židovské komunity, jejíž kořeny sahají tisíc let před zrod islámu a jejíž kultura se významně zasloužila o to, že se Irák stal mírumilovným pouštním rájem, který se od té doby stal jen vzdálenou vzpomínkou.

V roce 2004 Benjamin poprvé navštívil Bagdád a pátral po pozůstatcích kdysi živé židovské komunity. To, co objevila, bude pronásledovat každého, kdo se snaží pochopit zemi, která stále poutá pozornost světa, stejně jako když se Regina Sehayeková hrdě procházela ulicemi Bagdádu. Kniha Poslední dny v Babylonu je střídavě dojemný a zábavný dobrodružný příběh, strhující historie a aktuální připomínka, že za dnešními titulky novin se skrývají skuteční lidé, jejichž životy se ocitají - až příliš často tragicky - v křížové palbě nepochopení, odvěkých předsudků a geopolitických ambicí.