Poslední člověk by Mary Wollstonecraft Shelley, Beletrie, Klasika

Recenze čtenářů

Poslední muž Mary Shelleyové vyvolává různé reakce čtenářů, kteří často obdivují její poetickou prózu a hluboká filozofická témata, ale kritizují zdlouhavé a někdy nudné vyprávění. Román, považovaný za rané dystopické dílo, se zabývá tématy osamělosti, kamarádství a lidského údělu tváří v tvář blížící se apokalypse a vyvolává úvahy o společnosti a podstatě lidství. Zatímco někteří ji považují za poutavou a transformativní, jiní se potýkají s její mnohomluvností a tempem, což vede k celkově smíšenému přijetí.

⬤ Bohatý, poetický jazyk a filozofická hloubka.
⬤ Poutavé zkoumání hlubokých témat, jako je osamělost, kamarádství a lidský úděl.
⬤ Jedinečný pohled na dystopický žánr a koncept apokalypsy.
⬤ Někteří čtenáři ji považují za emocionálně sugestivní a transformativní.
⬤ Historický význam, neboť ovlivnila pozdější díla science fiction a apokalyptická témata.

⬤ Zdlouhavé a mnohomluvné vyprávění, které může být únavné.
⬤ Pro některé čtenáře nedostatečně poutavý vývoj příběhu a zapojení postav.
⬤ Obtížný viktoriánský jazyk a styl, který může odradit moderní publikum.
⬤ Kritici upozorňují na nedostatek futuristické vize a přílišné spoléhání na sentimentalitu.
⬤ Některá vydání byla shledána jako špatně upravená nebo nevhodně oceněná.

(na základě 166 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Last Man by Mary Wollstonecraft Shelley, Fiction, Classics

Obsah knihy:

Nakonec jsme dorazili k široké jeskyni s klenutou střechou podobnou kopuli Uprostřed byl otvor, kterým dovnitř pronikalo nebeské světlo, ale ten byl zarostlý ostružiním a podrostem, který působil jako závoj, zastiňoval den a dodával bytu slavnostní náboženský nádech. Byla prostorná a téměř kruhová, na jednom konci s vyvýšeným kamenným sedátkem o velikosti řeckého gauče.

Jedinou známkou toho, že zde byl život, byla dokonalá sněhobílá kostra kozy, která si pravděpodobně nevšimla otvoru, když se pásla na kopci nad ním, a spadla střemhlav. Od této katastrofy snad uplynuly věky a zkázu, kterou nad sebou zanechala, napravila vegetace během mnoha set let. Zbytek vybavení jeskyně tvořily hromady listí, úlomky kůry a bílá plstnatá hmota, připomínající vnitřní část zelené kapuce, která chrání zrna nezralé indiánské kukuřice.

Unaveni úsilím o dosažení tohoto bodu jsme se posadili na skalní lehátko, zatímco k nám shora doléhaly zvuky cinkání ovčích zvonků a křik pastýřů. Nakonec můj přítel, který sebral několik listů rozházených kolem, zvolal: "Tohle JE Sibylina jeskyně, tohle jsou Sibyliny listy." Po prozkoumání jsme zjistili, že na všech listech, kůře a dalších látkách jsou vyryty psané znaky.

Ještě překvapivější se nám zdálo, že tyto nápisy byly psány v různých jazycích: v některých mému společníkovi neznámých, ve starověké chaldejštině a v egyptských hieroglyfech, starých jako pyramidy. Ještě podivnější bylo, že některé byly v moderních dialektech, v angličtině a italštině.

Ve slabém světle jsme z nich mohli rozeznat jen málo, ale zdálo se, že obsahují proroctví, podrobné zprávy o událostech, které se odehrály teprve nedávno; jména, dnes dobře známá, ale novodobá; a často se na jejich tenkých stránkách.... daly vysledovat výkřiky radosti nebo žalu, vítězství nebo porážky.