Portrét mého těla

Recenze čtenářů

Kniha Philipa Lopateho „Portrét mého těla“ je podmanivou sbírkou 13 esejů, které se zabývají osobními úvahami o životě, sobě samém a vztazích. Recenzenti oceňují Lopateův styl psaní, humor a nadhled a oslavují jeho schopnost inspirovat čtenáře k sebezkoumání. Některé kritiky však poukazují na jeho nostalgii a občasné nedostatky v srozumitelnosti, zejména v esejích, které se zamýšlejí nad minulostí.

Lopateovy eseje jsou oceňovány pro svou upřímnost, humor a hloubku, které čtenáře nutí zamyslet se nad vlastním životem. Jeho psaní vybízí k introspekci a sebepoznání a výstižně popisuje každodenní chování srozumitelným způsobem. Eseje jsou ukázkou jeho mistrovství ve formě osobní eseje, díky čemuž jsou příjemné a nutí k zamyšlení.

Někteří čtenáři považují Lopateho nostalgii po minulosti za přehnanou, což může snižovat jasnost a působivost jeho postřehů. Specifické eseje, jako je například dlouhý esej o Houstonu, jsou považovány za méně účinné. Navíc spoléhání se na vzpomínky může v některých případech zastínit zaměření vyprávění.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Portrait of My Body

Obsah knihy:

Dosud nejbohatší a nejambicióznější kniha Phillipa Lopateho - závěrečný svazek trilogie, která začala knihami Bachelorhood a Against Joie de Vivre - Portrait of My Body je silným memoárem ve formě vzájemně propojených osobních esejů. Jeden z nejvýznamnějších amerických esejistů, který pomohl zaměřit pozornost na tuto formu ve své proslulé antologii Umění osobního eseje, Lopate zde ukazuje, jak daleko může spisovatel zajít ve směru upřímnosti a riskování.

Ve třinácti esejích Lopate s osobitým humorem a nadhledem zkoumá zdroje a limity svého já, jeho četné převleky, výmluvy a odhalení. Od titulního eseje, vtipného fyzického sebezkoumání, přes strašidelný portrét svého bývalého kolegy Donalda Barthelma až po hořkosladkou zprávu o svém dlouho odkládaném odevzdání se manželství „O odchodu ze staromládenectví“, Lopate zápasí s nalezením správné rovnováhy mezi odstupem a empatií, pochybnostmi a přesvědčením. V dalších esejích oslavuje svou lásku k filmu a životu ve městě a přemýšlí o své náboženské identitě Žida. Ústředním bodem souboru esejů o otcovských osobnostech a mentorech, kterým se vzpírá, je strhujícím způsobem živý, nezapomenutelný portrét autorova excentrického, solipsistického, stárnoucího otce, který se sám prohlásil za neúspěšného. Kniha končí autorovým vlastním seznámením s otcovstvím jako svědka narození jeho dcery.

Kniha, která čtenáře zaujme svou konverzační výmluvností, skeptickou inteligencí, upřímností a rozpustilostí, Portrét mého těla je poutavým dílem literatury faktu.