Po křesťanství

Recenze čtenářů

Recenze vyzdvihují významný přínos Gianniho Vattima k postmodernímu myšlení a zdůrazňují jeho jedinečný pohled na vztah mezi křesťanstvím, sekularizací a modernitou. Zatímco někteří čtenáři oceňují jeho neotřelé postřehy a kritiku katolické církve, jiní vyjadřují obavy z jeho zobecnění a dichotomií.

⬤ Nabízí skutečně nový obsah a jedinečnou interpretaci postmoderního myšlení.
⬤ Zabývá se neprobádanými aspekty nevědomí a zdůrazňuje emocionální podtext postmodernismu.
⬤ Kritizuje postoje katolické církve k současným otázkám a obhajuje sekularizovanější křesťanství.
⬤ Zabývá se významnými filozofickými tématy a vybízí k přehodnocení tradičních pojmů.

⬤ Někteří recenzenti tvrdí, že Vattimo předkládá falešnou dichotomii mezi silným a slabým myšlením.
⬤ Jeho zobecnění o metafyzice mohou přehlížet důležité rozdíly v historickém myšlení.
⬤ Existuje tvrzení, že jeho výklad může zkreslovat vztah mezi křesťanstvím a sekularizací.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

After Christianity

Obsah knihy:

Jaký je osud křesťanství od Nietzscheho slavného prohlášení o "smrti Boha"? Jaká je možnost, aby se náboženství, konkrétně křesťanství, dařilo v naší postmoderní době? V této nové provokativní knize se Gianni Vattimo, přední italský filozof, politik a tvůrce evropské ústavy, zabývá těmito zásadními otázkami.

Když se Vattima jeden z jeho bývalých učitelů zeptal, zda stále věří v Boha, odpověděl: "No, věřím, že věřím." Toto paradoxní vyznání víry slouží jako základ brilantního výkladu o křesťanství v novém tisíciletí - ve věku, který se vyznačuje hlubokou názorovou nejistotou - a osobního vyprávění o tom, jak Vattimo sám svou víru obnovil prostřednictvím Nietzscheho a Heideggera. Nejprve tvrdí, že sekularizace je ve skutečnosti naplněním ústředního křesťanského poselství, a připravuje nás na nový způsob křesťanství.

Poté vysvětluje, že Nietzscheho teze se týká pouze "morálního boha" a ponechává prostor pro vznik "nových bohů". Za třetí Vattimo tvrdí, že postmoderní stav fragmentace, antieurocentrismu a postkolonialismu lze užitečně chápat ve světle teze Joachima z Fiore o "duchovním věku" dějin. Nakonec Vattimo obhajuje myšlenku "slabého myšlení".

Protože filosofie v postmetafyzickém věku může uznat pouze to, že "vše je interpretace", že "reálné" je vždy relativní a není pevnou "pravdou", jak jsme si kdysi mysleli, musí současné myšlení uznat samo sebe a své nároky za "slabé" na rozdíl od "silných" fundamentalistických nároků metafyzické minulosti. Vattimo dochází k závěru, že tyto faktory umožňují, aby se náboženství a Bůh opět staly vážným tématem pro filozofii, a že filozofie by se nyní měla náboženstvím formálně zabývat.