Plakátové dítě

Recenze čtenářů

Memoáry Emily Rappové „Poster Child“ jsou dojemnou a upřímnou výpovědí o jejím životě s vrozeným postižením, které vedlo k amputaci. Vyprávění se zabývá jejím bojem se sebepojetím, společenskými očekáváními a emocionálními i fyzickými problémy spojenými s protézou. Rappové procítěné psaní plné hlubokých úvah a lyrické krásy rezonuje se čtenáři a přináší strhující příběh o dospívání, který zdůrazňuje odolnost a přijetí.

Memoáry jsou krásně napsané, upřímné a introspektivní a poskytují čtenářům hluboké pochopení emocionálních a fyzických bojů spojených s životem s postižením. Rappová své zážitky zprostředkovává bez sebelítosti a vyzdvihuje své úspěchy, díky čemuž je její příběh inspirativní. Mnozí čtenáři oceňují živé popisy a autorčin jedinečný hlas a nacházejí k její cestě silný vztah. Někteří recenzenti také poznamenávají, že by kniha měla být povinnou četbou pro svou vzdělávací hodnotu týkající se zdravotního postižení.

Některým čtenářům připadaly některé části knihy pomalé nebo se vlekly, což ovlivnilo celkové tempo. Několik čtenářů mělo pocit, že se v knize objevují momenty sebelítosti, které jsou sice možná oprávněné, ale občas mohou působit zdrcujícím dojmem. Navíc náhlý konec zanechal v některých čtenářích touhu po větším uzavření Rappovy cesty.

(na základě 34 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Poster Child

Obsah knihy:

Emily Rappová se narodila s vrozenou vadou, kvůli které jí musela být ve čtyřech letech amputována levá noha. Do svých osmi let prodělala desítky operací, přišla o většinu nohy těsně nad kolenem a stala se usměvavým, neúnavným "plakátovým dítětem" organizace March of Dimes. Po léta vystupovala na církevních večeřích a rodeích, kde vyprávěla o tom, jak je normální a šťastná. Po celou dobu se učila žít s tím, co později popsala jako "svou těžkou, neodvolatelnou vadu", a s paradoxem, že být výjimečná je jediný způsob, jak být obyčejná.

Chvála knihy Dítě z plakátu.

"Rappové přesné a přímočaré popisy vyčerpávajících fyzických útrap a složitých psychických zranění jsou zároveň otřesné a fascinující a posilují silné pouto mezi spisovatelkou a čtenářem... Rappová přistupuje k memoárům jako k pružnému, objevnému, poutavému a velkorysému..... Nabízí svěží pohled na naši posedlost fyzickou dokonalostí, zejména na zdrcující očekávání vůči ženám, a jemně píše o obavách, které postižení vyvolává v souvislosti s intimitou a sexem. Rappův zasvěcený pohled na historii protéz prohlubuje naši empatii a obdiv k těm, kdo jsou závislí na umělých končetinách, jejichž počet opět roste v době další války a děsivých zranění. Memoáry, kanál od osobního k univerzálnímu, jsou nejjistější cestou k takovému druhu významné psychologické, sociologické a duchovní pravdy, jakou se Rapp zabývá. A není zde jediná falešná nota. Ani jeden neautentický moment. Žádná laciná manipulace. Žádná sebestřednost... Její jitřící konkrétnost je přesvědčivá, její upřímnost žhavá a její inteligence, odvaha a duchovní píle ohromující." (Donna Seamanová, Los Angeles Times).

"Tyto vynikající memoáry nelze odložit... Plakátové dítě krásně ilustruje někdy zjevnou, jindy spolu.