Piazza Tales

Recenze čtenářů

Sbírka povídek Hermana Melvilla se celkově setkává s chválou i kritikou. Mnozí čtenáři oceňují Melvillův poetický styl psaní, filozofické postřehy a zajímavá témata, která se v jeho povídkách objevují. Některé recenze však upozorňují na problémy s tempem, zastaralým jazykem a kvalitou vydaného vydání, což u čtenářů vyvolává zklamání.

Melvillův styl psaní je popisován jako poetický a podmanivý, s hlubokými filozofickými postřehy a poutavými příběhy. Mnozí čtenáři si oblíbili zejména „Bartlebyho, písaře“ a „Benita Cerena“ a oceňují literární bohatost a komplexnost sbírky. Zařazení audioknihy pro některé z nich zážitek z četby ještě umocňuje.

Několik recenzí poukazuje na to, že některé povídky postrádají živost a mají pomalé tempo, přičemž někteří čtenáři považují zastaralý jazyk a stereotypy za nevábné. Značné stížnosti se objevují na špatnou kvalitu redakce a formátování některých vydání, s problémy jako chybějící čísla stránek a drobné písmo, což vede ke zklamání uživatelů.

(na základě 28 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Piazza Tales

Obsah knihy:

The Piazza Tales je sbírka šesti povídek amerického spisovatele Hermana Melvilla, která vyšla v nakladatelství Dix & Edwards v květnu 1856 ve Spojených státech a v červnu v Británii. Kromě nově napsané titulní povídky "The Piazza" vyšly všechny povídky v Putnam's Monthly v letech 1853 až 1855. Sbírka obsahuje tři povídky, které byly dlouho považovány za Melvillovy nejvýznamnější počiny v žánru krátkých povídek: "Bartleby, písař", "Benito Cereno" a "Encantadas", jeho náčrtky Galpágských ostrovů. (Billy Budd, pravděpodobně jeho nejlepší dílo krátké prózy, zůstane za jeho života nevydáno. )

Melville původně zamýšlel dát svazku název Benito Cereno and Other Sketches (Benito Cereno a jiné skici), ale po napsání úvodní povídky se rozhodl pro definitivní název. Kniha se setkala s převážně příznivými recenzemi, recenzenti chválili zejména "The Encantadas", ale neprodávala se natolik dobře, aby Melvilla dostala z finanční tísně, pravděpodobně proto, že povídky pro časopisy byly pro knihkupce málo atraktivní. Od Melvillova znovuobjevení až do konce dvacátého století se největší pozornosti kritiky těšily povídky "Bartleby", "Benito Cereno" a "Encantadas", za nimiž o něco málo zaostávala "Piazza".

Podle Warnera Berthoffa Melvillovy krátké práce z poloviny padesátých let 19. století ukazují, že Melville se ve svém tématu vyznal tak, jak se to dříve nepodařilo ani v Moby-Dickovi: "jasnost výkladu a tonizující pevnost a konečnost implikace".

John Bryant upozorňuje na experimentální využití vypravěčského hlasu v povídkách: kromě vyprávění ve třetí osobě Melville své fiktivní vypravěče "činí stále méně spolehlivými". Právník-vypravěč v "Bartlebym" "není tak spolehlivý", konstatuje Bryant, ale vypravěč ve třetí osobě v "Benitu Cerenovi" představuje "méně nápadnou formu nespolehlivosti", a to právě proto, že tato pozice třetí osoby se zdá být objektivní, zatímco ve skutečnosti se drží Delanova zkresleného pohledu.

V souladu s jinými autory povídek té doby, jako byl Poe, Melvillovy vyprávěcí struktury podněcují čtenáře k tomu, aby se poohlédli za hranice svého prvotního čtení a pochopili více. Tento názor "povídky mít skrytý text" se ukázal jako přesvědčivý. Bryant píšící v jednadvacátém století uvádí v podstatě totéž, když poznamenává, že "pečlivě modulovaná ironie" je využita tak, že "jas sentimentu a geniality by se dal využít k odhalení jeho temnějších hran: klamu, sexuality, odcizení a chudoby".

Podle Roberta Mildera se v nejlepších povídkách tyto různé významové roviny spojují "ve vizi tragédie, která je pronikavější než u Moby-Dicka nebo Pierra, protože citlivěji reaguje na prožívanou lidskou situaci". (wikipedia.org)