Bartleby, písař

Recenze čtenářů

Recenze románu „Bartleby, písař“ zdůrazňují Melvillovo mistrovství v tvorbě složitého příběhu, který hluboce rezonuje s lidským stavem. Čtenáři chválili výmluvnost a podnětnost novely, zejména si všímali zkoumání pasivní rezistence a existenciálních témat. Někteří ji však považovali za méně poutavou nebo nejasnou, což naznačuje, že ne všichni čtenáři se s nuancemi příběhu ztotožní.

⬤ Výstižný a dobře napsaný příběh, který ukazuje Melvillovu literární genialitu.
⬤ Poutavé zkoumání lidského údělu s tématy pasivní rezistence a existencialismu.
⬤ Postava Bartlebyho je přesvědčivá a působivá, provokuje k zamyšlení a reflexi.
⬤ Humorný a zábavný, s živými popisy postav a prostředí.
⬤ Mnoho čtenářů ji doporučuje jako klasiku, kterou by si měli přečíst všichni.

⬤ Někteří čtenáři se cítili od příběhu odtrženi, bylo pro ně obtížné ho pochopit nebo ocenit.
⬤ Několik z nich poznamenalo, že kniha postrádá jasnost svého poselství nebo tématu, což je zanechalo neuspokojené.
⬤ Jeden recenzent zmínil zklamání z fyzické kvality samotné knihy, včetně materiálů na obálce.

(na základě 17 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Bartleby, The Scrivener

Obsah knihy:

"Bartleby, písař: V roce 1856 byl s drobnými textovými úpravami přetištěn v povídce The Piazza Tales (Příběhy z Wall Street). Právník z Wall Street najme nového úředníka, který po počátečním náporu tvrdé práce odmítne opisovat a plnit jakékoli další úkoly, které se po něm požadují, se slovy "raději bych to nedělal". O tomto díle, které je podle badatele Roberta Mildera "nepochybně mistrovským dílem krátké beletrie" v Melvillově kánonu, byla publikována řada esejů. Hlavním zdrojem Melvillovy povídky byla reklama na novou knihu Příběh advokáta, otištěná v Tribune i v Timesech 18. února 1853. Kniha vyšla anonymně ještě téhož roku, ve skutečnosti ji však napsal populární spisovatel James A. Maitland. Tento inzerát obsahoval celou první kapitolu, která měla následující úvodní větu: "V létě roku 1843, kdy jsem měl mimořádné množství listin k opsání, jsem dočasně najal dalšího kopírovacího úředníka, který mě velmi zaujal svým skromným, tichým, gentlemanským chováním a intenzivní snahou o plnění svých povinností".

Melvillův životopisec Hershel Parker zdůrazňuje, že kromě této "pozoruhodně sugestivní věty" není v kapitole nic jiného "pozoruhodného". 3) Kritik Andrew Knighton upozorňuje na dluh příběhu vůči obskurnímu dílu z roku 1846, knize Roberta Granta Whitea Law and Laziness: or, Students at Law of Leisure. Tento zdroj obsahuje jednu scénu a mnoho postav - včetně zahálčivého písaře -, které zřejmě ovlivnily Melvillovo vyprávění. 4) Melville možná napsal příběh jako emocionální reakci na špatné recenze, které sklidil jeho předchozí román Pierre. Christopher Sten naznačuje, že Melville našel inspiraci v esejích Ralpha Waldo Emersona, zejména v "Transcendentalistovi", který vykazuje paralely s "Bartlebym". Bartleby je písař - jakýsi úředník nebo opisovač - "který tvrdošíjně odmítá pokračovat v psaní, které se od něj vyžaduje". Na jaře roku 1851 se Melville cítil podobně, pokud jde o jeho práci na Moby Dickovi. Bartleby tak může představovat Melvillovu frustraci z jeho vlastní spisovatelské situace a samotný příběh je "o spisovateli, který opouští konvenční způsoby psaní kvůli neodolatelnému zaujetí těmi nejzmatenějšími filozofickými otázkami". 7) Bartlebyho lze také chápat jako reprezentaci Melvillova vztahu k jeho komerční, demokratické společnosti. 8) Melville v této povídce učinil narážku na případ Johna C. Colta.

Vypravěč krotí svůj hněv vůči Bartlebymu, svému nesmiřitelně obtížnému zaměstnanci, úvahami o "tragédii nešťastného Adamse a ještě nešťastnějšího Colta a o tom, jak byl ubohý Colt, strašlivě rozzuřený Adamsem... ) nečekaně vržen do svého osudného činu".