Římská žaloba založená na příslibu plnění, tradičně označovaná jako constitutum debiti, actio de pecunia constituta, vrtala učencům hlavou po staletí.
V průběhu času byla používána k vymáhání náhrady škody způsobené prodlením, byla uznávána v případě smluv podobných burze, byla považována za účinný prostředek k překonání požadavku typu podle závazkového práva a za základ odpovědnosti vyplývající ze směnky. Římská dluhová konstituce leží na pomezí práva závazkového, občanského práva procesního, směnečného práva, intercese, kauce, přistoupení k dluhu, novace a dalších institutů a systémových koncepcí.
V historickém průřezu od počátků žaloby v římské republice až po novověk práce osvětluje nejen vznik žaloby a dogmatické zacházení s podkladovým ediktem ze strany klasických římských právníků, ale také způsob, jakým spatra nakládali s tímto procesním nástrojem, který se po opuštění formulářového řízení stal zastaralým.