Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha „Otroci mají jména“ od Andi Cumbo-Floydové představuje dojemné zkoumání životů zotročených osob spojených s plantáží Bremo. Autorka mistrně proplétá fakta a představivost, aby polidštila ty, kteří jsou v historii často redukováni na pouhé statistiky, a představuje jejich příběhy s empatií a respektem. Recenzenti knihu chválí za styl psaní, emocionální hloubku a důležitost připomínání zapomenutých životů, zatímco kritika se často zaměřuje na prolínání fikce a historických faktů a tempo vyprávění.
Klady:⬤ Dobře napsaná a emocionálně poutavá kniha, která oživuje zapomenuté osoby.
⬤ Propojuje výzkum s představivostí a umožňuje čtenářům sžít se s historickými postavami.
⬤ Nabízí jedinečný pohled na otroctví a dopad života na plantážích.
⬤ Podněcuje k zamyšlení nad historií a lidskostí.
⬤ Autor projevuje pokoru a uznává omezení historických záznamů.
Zápory:⬤ Pro některé čtenáře je míchání faktů a spekulací frustrující nebo nevhodné.
⬤ Občasný nedostatek podrobných informací způsobuje, že vyprávění působí neúplně.
⬤ Kritika tónu knihy jako příliš slavnostního nebo sebestředného.
⬤ Někteří považují tempo knihy za dezorientující, takže je těžké sledovat jednotlivé příběhy.
(na základě 60 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Slaves Have Names: Ancestors of My Home
Obsah knihy:
Bydleli u profesorů a obsluhovali bývalé prezidenty. Byli to zedníci a zdravotní sestry, učitelé ve školách a pomocníci na polích, 246 lidé, které vlastnil muž, jenž bojoval s institucí otroctví.
Přesto téměř nikdo nezná jejich jména. Když běloška začne studovat historii plantáží, které tito lidé vybudovali, plantáží, na nichž vyrostla, zjistí, že mlčení kolem životů těchto lidí vypovídá o mlčení v historii její země... a v jejím vlastním životě.
Kreativní literatura faktu, historická kniha o americkém otroctví a jeho dědictví ve Spojených státech.
„Někdy pozdě odpoledne chodím a mluvím s lidmi, kteří jsou pohřbeni ve zvlněné zemi, většina jejich hrobů není označena žádným kamenem, snad kromě dvou kusů břidlice zapíchnutých svisle do země, jednoho u hlavy a druhého u paty, a dávno opotřebovaných nebo smytých jmen. Ale na třech kamenech jsou slova, dary vytesané do skály - Ben Creasy, tesař, Jesse Nicholas, kameník, a Primus, předák.
Kameny Bena a Jesseho jsou zřetelné - jejich jména a data jsou hluboko vryta do pískovce. Mohu je najít v záznamech - vím jistě, o koho jde. U Primusova kamene je to těžší.
Tady na farmě se traduje, že je tu pohřben Primus, předák v Horním Bremě, ale jistotu nemám. Na kameni je napsáno „Prams - 12“ a nejsem si jistý, zda se to týká tohoto Primuse. Může to být jeho vnuk, také Primus, nebo nějaká osoba, kterou zatím neznám.
Právě ta dvanáctka mě mate - Primus, kterého znám, se dožil vysokého věku, dávno po roce 1812 - je uvedeno datum jeho úmrtí - 1849. To datum se zdá být podle záznamů správné, ale pak, záznamy jsou tak řídké; těžko říct.
Nevím, jak zpevnit - dát příběhové tělo - těmto hrubým stopám vytesaným hluboko do kamene.“.
