Omoo: Omoo: Dobrodružství v jižních mořích

Recenze čtenářů

Kniha „Omoo“ od Hermana Melvilla nabízí poutavé příběhy odehrávající se v jižních mořích, které se zabývají dobrodružstvím a polynéskou kulturou. Čtenáři shledávají Melvillovo vyprávění poutavým, i když někteří zmiňují, že může být místy těžkopádné. Jako významný problém je vyzdvihován problematický přetisk knihy, který se kvůli svému formátování špatně čte.

⬤ Poutavé a poučné vyprávění.
⬤ Pronikavé zkoumání polynéské kultury a života velrybářů.
⬤ Popisný rukopis, který barvitě líčí život na moři a na Tahiti.
⬤ Klasické dílo, které ocení Melvillovi fanoušci.

⬤ Některé části knihy se mohou zdát těžkopádné nebo se dají přeskočit.
⬤ Jedno konkrétní vydání je kritizováno pro nečitelné drobné písmo a velké stránky.
⬤ Kniha nesplnila všechna očekávání, zejména při srovnání s Melvillovým „Moby Dickem“.

(na základě 11 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Omoo: Adventures in the South Seas

Obsah knihy:

Omoo: Je to druhá kniha amerického spisovatele Hermana Melvilla, která poprvé vyšla v Londýně v roce 1847 a navazuje na jeho první jihomořskou povídku Typee, rovněž založenou na autorových zážitcích z jižního Pacifiku. Po opuštění ostrova Nuku Hiva se hlavní hrdina nalodí na velrybářskou loď, která se dostane na Tahiti, načež dojde ke vzpouře a třetina posádky je na Tahiti uvězněna. V roce 1949 byl román adaptován do podoby exploatačního filmu Omoo-Omoo, žraločí bůh.

V předmluvě k románu Omoo Melville prohlásil, že kniha je autobiografická, napsaná "na základě prostých vzpomínek" na některé jeho zážitky z Tichomoří ve 40. letech 19. století a posílená tím, že příběh mnohokrát převyprávěl před rodinou a přáteli. Badatel Charles Roberts Anderson však koncem 30. let 20. století zjistil, že Melville nespoléhal pouze na svou paměť, a dále odhalil množství dalších zdrojů, z nichž při psaní knihy čerpal.

Později Melvillův badatel Harrison Hayford tyto zdroje podrobně prostudoval a v úvodu k vydání Omoo z roku 1969 shrnul autorův postup a ukázal, že šlo o opakování postupu, který byl již dříve použit v Typee:

"Měnil fakta a data, zpracovával události, přebíral cizí materiály, vymýšlel si epizody a dramatizoval tištěné zážitky jiných jako své vlastní. Nebyl pouze plagiátorem, protože pasáže, které si přivlastnil, vždy přepisoval a téměř vždy vylepšoval..... nejprve sepsal vyprávění na základě svých vzpomínek a výmyslů, poté použil pramenné knihy, aby doplnil již napsané kapitoly a dodal látku novým kapitolám, které vložil na různých místech rukopisu." (wikipedia.org)