Hodnocení:
Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.
Inequality and Evolution: The Biological Determinants of Capitalism, Socialism and Income Inequality
V roce 1976 se za socialistické státy označovalo 38 zemí, které tvořily téměř 50 % světové populace, v roce 1991 však zůstala pouze jedna. V roce 1976 činil roční HDP na obyvatele 38 socialistických zemí (v dolarech očištěných o inflaci) v průměru přibližně 5 tisíc dolarů.
Do roku 1990 vzrostl na přibližně 8 tisíc dolarů. Ve stejném období vzrostl HDP na obyvatele Spojených států ve srovnatelných číslech z 24 tisíc na 36 tisíc dolarů. Socialistické země nikdy nezvýšily svůj příjem na obyvatele na více než 22 % příjmu Spojených států.
Dokonce ani v Číně, která má dnes téměř stejně velkou ekonomiku jako Spojené státy, se HDP na obyvatele během osmadvacetiletého období socialistického státu pod vedením Mao Ce-tunga nikdy nezvýšil nad 2 tisíce dolarů ročně.
Po Maově smrti však Čína s velkolepým úspěchem přešla na kapitalistický model, vymanila miliardu lidí z chudoby a vyzvala Spojené státy na souboj o celosvětovou hospodářskou nadvládu - což by bylo za socialismu nemyslitelné. Proč se kapitalismus ukázal být tak mimořádně úspěšný a socialismus tak žalostně neúspěšný? Charles Ladner tvrdí, že úspěch či neúspěch ekonomických systémů lze vysvětlit tím, do jaké míry jsou tyto systémy v souladu s prvotní silou evolučního přírodního výběru.
Tou je nejzákladnější potřeba každého živého tvora přežít a rozmnožovat se. Tyto síly shrnul do pojmu sobectví. Kapitalismus je podle něj založen na tomto sobectví nebo vlastním zájmu, a proto je plně v souladu s biologickými potřebami, které poskytují aspirační motivaci, díky níž je kapitalismus vždy a všude úspěšný.
Socialismus naproti tomu vyžaduje autoritativní vládu, která projevy vlastního zájmu potlačuje, a bez ní nemůže fungovat. Jeho působení na úrovni státu slouží k potlačení biologických potřeb, a tím vždy způsobí chudobu a neúspěch. Historické záznamy to podle něj kategoricky dokazují.
Kapitalismus má však osudovou vadu, a tou je jeho neschopnost omezit projevy sobectví, což nakonec vede k takovým extrémům v nerovnosti bohatství a příjmů, že se systém může sám zničit. V závěrečných kapitolách Ladner nabízí možná řešení pro Spojené státy, které se podle něj již nacházejí ve velmi raném stadiu takové sebedestrukce.
