Neoliberální nefikce: Dokumentární estetika od Joan Didion po Jay-Z

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

Neoliberal Nonfictions: The Documentary Aesthetic from Joan Didion to Jay-Z

Obsah knihy:

S nástupem neoliberalismu v americké kultuře od 60. let 20. století se politické struktury, které řídí soukromý život, staly neprůhlednějšími a nejasnějšími. Neoliberální nefikce tvrdí, že v éře finančního kapitalismu se objevil nový styl dokumentárního umění, který artikuloval trhliny mezi individuální zkušeností a realitou.

Daniel Worden se v této rozsáhlé studii zabývá nejrůznějšími tématy, od městské chudoby a trestního soudnictví až po kolaps životního prostředí a mezinárodní politiku. Zkoumá vliv místních bojů a globálních trhů na hudbu, od nechvalně proslulého dylanovského dokumentu D. A. Pennebakera Dont Look Back po průlomové album Kendricka Lamara Good Kid, M. A. A. D. City. Podrobně popisuje vznik hustlera jako ikony neoliberálního individualismu v Jay-Zho autobiografii Decoded, Autobiografii Malcoma X Alexe Haleyho a "gonzo" žurnalistice Huntera S. Thompsona. Zabývá se tím, jak současná díla, jako jsou memoáry Maggie Nelsonové The Red Parts a fotografický cyklus Taryn Simonové The Innocents, zpochybňují morální zjednodušení tradičního psaní o skutečných zločinech. V závěru zkoumá dominanci memoárů jako literárního modu v neoliberální éře, přičemž se zaměřuje zejména na díla Joan Didionové a Davea Eggerse.

Dokumentární film se stal estetikou naší doby a využívá nesmiřitelnou vzdálenost mezi jednotlivcem a společností jako prostor pro estetické experimenty napříč médii, od žurnalistiky a fotografie po memoáry, hudbu a film. Estetika dokumentu, která je symptomem a zároveň reakcí na nástup ekonomického neoliberalismu, má zásadní význam pro to, jak dnes chápeme sami sebe a náš svět.