Recenze čtenářů
Shrnutí:Autobiografie Condoleezzy Riceové s názvem „Americká rodina“ je upřímnou poctou jejím rodičům a odráží její cestu od segregovaného Birminghamu v době hnutí za občanská práva až po kariéru velmi úspěšné politické osobnosti. Memoáry jsou oceňovány pro poutavý styl psaní, informativní obsah a osobní postřehy, zároveň však poskytují upřímný pohled na rodinnou dynamiku a společenské problémy.
Klady:Kniha je dobře napsaná, poutavá a poučná, se zaměřením na důležitost podpory rodiny. Nabízí osobní vhled do dospívání v době významných historických událostí a zdůrazňuje oběti, které přinesli její rodiče. Čtenáři oceňují konverzační styl, díky němuž se s jejím příběhem snadno sžijí. Pro mnohé byl inspirativní a poučný.
Zápory:Někteří čtenáři měli pocit, že je v knize příliš mnoho sebereferenčních „já“ výroků, což naznačuje možný přílišný důraz na její individuální úspěchy. Několik recenzí se zmiňovalo o vnímané zaujatosti v politických aspektech knihy a uvádělo nepříjemný pocit z její loajality vůči Bushově administrativě. Několik recenzí upozornilo na netradiční design stránek knihy, který působí rušivě.
(na základě 231 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Extraordinary, Ordinary People: A Memoir of Family
Obsah knihy:
Toto je příběh Condoleezzy Riceové, který dosud nebyl vyprávěn, nikoli příběh mimořádně úspěšné světové vůdkyně, ale příběh malé dívky - a mladé ženy -, která se snažila najít své místo v někdy nepřátelském světě, dvou výjimečných rodičů a široké rodiny a komunity, která vše změnila.
Condoleezza Riceová vynikla jako diplomatka, politoložka a koncertní pianistka. Její úspěchy sahají od pomoci při dohledu nad zhroucením komunismu v Evropě a úpadkem Sovětského svazu přes práci na ochraně země po 11. září až po to, že se stala teprve druhou ženou - a první černoškou v historii -, která zastávala funkci ministryně zahraničí.
Do svých 25 let se však nikdy nenaučila plavat, protože když byla malou holčičkou v Birminghamu v Alabamě, komisař pro veřejnou bezpečnost Bull Connor rozhodl, že raději zavře městské bazény, než aby do nich umožnil přístup černošským občanům.
V 50. letech se birminghamské černošské střední třídě do značné míry dařilo chránit své děti před nejhoršími dopady rasismu a poskytovat jim četné podpůrné systémy, které zajišťovaly, že další generace bude žít lépe než ta předchozí. V roce 1963 se však Birmingham stal prostředím, kde se od černochů očekávalo, že budou držet hlavu dole a dělat, co se jim řekne - nebo budou čelit násilným následkům. Toho jara vybuchly v Riceově čtvrti dvě bomby uprostřed série mrazivých útoků Klux Klanu. O několik měsíců později přišly při obzvláště krutém bombovém útoku o život čtyři mladé dívky.
Jak se tedy Riceové podařilo dosáhnout toho, co nakonec dokázala?
Její otec John, duchovní a pedagog, jí vštípil lásku ke sportu a politice. Její matka, učitelka, rozvíjela Condoleezzinu vášeň pro klavír a seznamovala ji s výtvarným uměním. Od obou se Riceová naučila, jakou hodnotu má víra tváří v tvář těžkostem a jak je důležité vracet peníze společnosti. Její rodiče ji svou tvrdou neochotou klást si hranice přivedli do úctyhodných prostor Stanfordovy univerzity, kde se rychle vypracovala na pozici druhé nejvyšší představitelky univerzity. Jako odbornice na sovětské a východoevropské záležitosti sehrála vedoucí úlohu v politice Spojených států, když padla železná opona a Sovětský svaz se rozpadl. O necelých deset let později, v době vrcholících prezidentských voleb v roce 2000, se dozvěděla vzrušující zprávu - jen krátce před smrtí svého otce - že se dostane do Bílého domu jako první žena na pozici poradkyně pro národní bezpečnost.
Riceová v tomto pozoruhodně upřímném vyprávění popisuje lehké rodinné okamžiky stejně dobře jako dojemný boj své matky s rakovinou a opojnou výzvu, jakou bylo střetnutí se sovětskými vůdci.
