Infinity in the Presocratics: A Bibliographical and Philosophical Study
V průběhu dlouhých staletí západní metafyziky se problém nekonečna objevoval různými, ale důležitými způsoby. S řeckou filosofickou spekulací se potýkal od nejstarších dob.
Objevil se v definici božského připisované Thalésovi u Diogena Laercia (I, 36) pod popisem toho, co nemá začátek ani konec. Na Anaximandrově svitku byla prezentována s dostatečnou přesností, aby ji doxografové mohli předat v technické terminologii neomezeného (apeiron) a neurčitého (aoriston). Příslušné kvantifikační a kvalitativní implikace těchto termínů se jen stěží mohly vyhnout potížím.
Tvorba těchto slov byla navíc jednoznačně negativně či privativně nosná. Ve filosofickém rámci však tento pojem ve svém nejstarším užití znamenal něco vysoce pozitivního, označujícího plodný obsah pro první princip všech věcí, které mají ve vesmíru pozitivní status. Toto napětí se nemohlo neprojevit v průběhu pozdějšího řeckého myšlení.
V jednom extrému byl pojem nekonečna upřesněn způsobem, který jej ponechal přivlastněný aristotelské kategorii kvantity. U Aristotela (Phys. III 6-8) se začalo jevit jako v podstatě vyžadující nedokonalost a nedostatek.
Znamenala schopnost nekonečného růstu. Byla vždy potenciální, nikdy zcela neaktualizovaná.
© Book1 Group - všechna práva vyhrazena.
Obsah těchto stránek nesmí být kopírován ani použit, a to ani částečně ani úplně, bez písemného svolení vlastníka.
Poslední úprava: 2024.11.08 20:25 (GMT)