Možná jsem to já: Jak být špatným typem ženy

Recenze čtenářů

Sbírka autobiografických esejů Eileen Pollackové *Možná jsem to já* nabízí hluboké a zábavné zamyšlení nad jejími životními zkušenostmi a zkoumá témata identity, společenských očekávání a osobního růstu. Čtenáře zaujme její vtip, upřímnost a pronikavé kulturní analýzy, zejména ve vztahu k současným problémům, jako je konflikt v Gaze a Izraeli. Eseje se liší tónem a hloubkou, poskytují směs humoru a dojemných momentů.

⬤ Poutavý a přístupný styl psaní, který u čtenářů rezonuje a připomíná autory jako David Sedaris nebo Fran Lebowitz.
⬤ Bohaté, zábavné zkoumání osobních zkušeností a společenských témat.
⬤ Eseje vyvolávají řadu emocí a účinně kombinují humor s hlubšími úvahami o životě.
⬤ Autorka vyniká inteligencí a vtipem, díky čemuž je i přes své akademické vzdělání snadno pochopitelná.

⬤ Některé eseje mohou být vnímány jako příliš dlouhé nebo mnohomluvné, což může vést k nedostatečnému zaujetí.
⬤ Ne všechny eseje mají u čtenářů stejný ohlas; některá témata mohou být pro některé méně zajímavá nebo smysluplná než jiná.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Maybe It's Me: On Being the Wrong Kind of Woman

Obsah knihy:

Eileen je devět let a na čtvrtou třídu je příliš chytrá, ale když se jí šaškovský školní psycholog snaží získat důvěru nabídkou sušenek Oreo, odmítne. Dárky od cizích lidí přece nepřijímá.

To je začátek vztahu lásky a nenávisti k pravidlům, jak byla stanovena pro dívku v šedesátých letech na severu státu New York a jak v určité podobě přetrvávají dodnes. Jak stoupá přes studium fyziky na Yaleově univerzitě - čímž se zmaří vyhlídky na práci i lásku -, přes postgraduální léto, kdy ji „počůrají, postřílejí a unesou“, až po rovnocenné manželství, kde jsou obě kariéry respektovány, ale jako od manželky se od ní stále očekává, že bude dělat všechny domácí práce, vychovávat děti, platit daně, účty a dohlížet na to, aby chlap s rotopedem přijel včas. Pollacková se s pronikavým humorem a upřímným jazykem dělí o zkoušky chytré ženy ve světě, který se teprve učí jazyku, jak „být probuzený“ k rovnosti mezi pohlavími.

Možná jsem to já je otázka, kterou si položily všechny chytré ženy, a Pollackové memoáry nás vezou na horské dráze mezi uspokojivě humornými příběhy z ulice o nevinné zvědavosti a vypočítavé podlosti „dospívajících“ dívek a ohrožených mužů až k pohledu z výšky 20 000 stop na to, jak jsme se sem dostali. Nakonec je Pollackové poselstvím lidský kontakt a houževnatost, protože je stále ve hře.