Recenze čtenářů
Shrnutí:Mnich od Matthewa Lewise je gotický román, který prostřednictvím postavy Ambrosia, zdánlivě zbožného mnicha, jenž podléhá pokušení a hanebným činům, zkoumá témata pokrytectví, chtíče a morálního úpadku. Je chválen pro poutavé vyprávění, bohatý vývoj postav a nečekané zvraty, zatímco někteří čtenáři mu vytýkají tempo, emocionální extrémy a některé problémy s kvalitou redakce.
Klady:Velmi čtivý a poutavý děj, nezapomenutelné postavy, bohatý na gotické prvky, obsahuje šokující zvraty a společenský komentář, chválen pro svůj morální příběh, krásné nové vydání s ilustracemi a moderní úvod Stephena Kinga.
Zápory:Někteří čtenáři shledali, že tempo je pomalé a vleče se, emocionální extrémy postav mohou být nepříjemné, zmínky o nekvalitních vydáních a některé jazykové chyby byly zaznamenány.
(na základě 29 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Monk: A Romance
Obsah knihy:
The Monk: A Romance je gotický román Matthewa Gregoryho Lewise vydaný v roce 1796. Jedná se o rychle napsanou knihu z počátku Lewisovy kariéry (v jednom dopise tvrdí, že ji napsal za deset týdnů, ale z jiné korespondence vyplývá, že ji nebo něco podobného začal psát přinejmenším o několik let dříve), která vyšla ještě před jeho dvacátými narozeninami. Je to ukázkový příklad mužské gotiky, která se specializuje na aspekt hororu. Jeho spletitý a skandální děj z něj učinil jeden z nejvýznamnějších gotických románů své doby, často napodobovaný a adaptovaný pro divadelní jeviště a filmové plátno.
Ve stejném měsíci, kdy vyšlo druhé vydání, napsal Samuel Taylor Coleridge do významného literárního časopisu The Critical Review článek, v němž román chválí i tvrdě kritizuje. Uznává, že je to "výplod neobyčejného génia", že "podružná zápletka... je obratně a úzce spojena s hlavním příběhem a je podřízena jeho vývoji", že příběh, který Lewis vpletl do příběhu o krvácející jeptišce, je "skutečně děsivý" a že si nedokáže vybavit "odvážnější nebo šťastnější pojetí než to s hořícím křížem na čele putujícího Žida". Coleridge nejvíce chválí postavu Matyldy, která je podle něj "autorovým mistrovským dílem. Je vskutku znamenitě vymyšlená a stejně znamenitě podepřená. Celé dílo se vyznačuje rozmanitostí a působivostí příhod a autor všude objevuje bohatou, silnou a vroucí představivost. Takové jsou jeho přednosti." Coleridge pokračuje slovy, že "chyby a nedostatky jsou četnější a (bohužel musíme dodat) důležitější". Protože "řád přírody může být změněn, kdykoli to autorovy záměry vyžadují", nejsou v díle žádná překvapení.
Morální pravdu nelze získat, protože Ambrosia zničily duchovní bytosti a žádná pozemská bytost se nemůže dostatečně postavit "moci a lsti nadpřirozených bytostí". Hojně se vyskytují groteskní a hororové scény, které jsou důkazem "nízkého a vulgárního vkusu". Postava Ambrosia je "nemožná... odporuje přirozenosti". Coleridge tvrdí, že nejtěžší "chybou... kterou žádná literární dokonalost nemůže odčinit", je, že "náš autor dokázal (příběhy o kouzlech a čárech) učinit 'zhoubnými' tím, že s neuctivou nedbalostí smísil vše, co je v náboženství nejstrašněji pravdivé, se vším, co je v pověrách nejsměšnější, absurdní", a komentuje to nesmrtelnou větou, že "Mnich je román, který kdyby rodič viděl v rukou syna nebo dcery, mohl by oprávněně zblednout". Coleridge v závěru díla vysvětluje, že ho "k tomu, aby tomuto dílu věnoval zvláštní pozornost, přiměl neobvyklý úspěch, který sklidilo", a že "autor je člověk s vysokým postavením a bohatstvím. Ano, autor Mnicha se podepisuje jako LEGISLÁTOR! Zíráme a třeseme se.".
Thomas James Mathias následoval Coleridgeův příklad v básni The Pursuits of Literature, která navazuje na satirickou tradici 18. století, ale jde ještě dál než Coleridge, když tvrdí, že určitá pasáž činí román obžalovatelným podle zákona. Tato pasáž, která se nachází v sedmé kapitole druhého dílu, pojednává o výkladu Bible jako příliš oplzlé četby pro mládež.
Tyto dva hlavní články vedly k mnoha dalším útokům na román z takových zdrojů, jako je Monthly Review, Monthly Magazine a Scots Magazine; poslední z nich napadl román šest let po jeho vydání. Mezi kritiky však převládala tendence chválit některé aspekty románu. "Vypadalo to," píše Parreaux, "jako by každý recenzent nebo kritik knihy, ať už byl jakkoli nepřátelský, cítil povinnost alespoň slovně ocenit Lewisovu genialitu." (wikipedia.org)
