Měsíc pod nohama

Recenze čtenářů

Kniha představuje jedinečný a nápaditý pohled na vztah mezi Máří Magdalenou a Ježíšem, který je hluboce zakořeněn v tématech božského ženství a mytologie bohyň. Mnozí čtenáři ji považovali za krásně napsanou, poutavou a podnětnou a chválili její schopnost inspirovat k sebereflexi a osobnímu rozvoji. Někteří ji však kritizovali za nedostatek historické přesnosti a ucelenosti a naznačovali, že je založena na zdiskreditovaných pramenech.

Krásně napsaná kniha s živými obrazy, poutavým vyprávěním, tématy nutícími k zamyšlení, jedinečným pohledem na Máří Magdalénu, inspiruje k sebereflexi, rychle se čte, emocionálně rezonuje a podporuje témata božského ženství.

Někteří čtenáři považovali příběh za nesouvislý a napjatý, zpochybňovali historickou přesnost tvrzení, upozorňovali na spoléhání se na pochybné zdroje a měli pocit, že v některých oblastech postrádá hloubku.

(na základě 41 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Moon Under Her Feet

Obsah knihy:

Kapitola prvníJitřní hvězdaA objevil se na nebi velký div, žena oděná sluncem a měsíc pod jejíma nohama. -- Zjevení 12,1, KJVOV den, kdy jsem byl dán bohyni, jsem se probudil před rozedněním a uvnitř mě se podivně chvělo. Vzrušení, které mě probudilo, se spojilo s chladem, a tak jsem se zachvěla a přitáhla si plášť. Vyšla jsem ven s miskou na mléko a nadechla se sladkého vzduchu. Zavěsil jsem misku na Nadjin sloupek, postavil se čelem k rannímu vánku a vystoupal na malou vyvýšeninu za naším domem. Řídká tráva ukazovala slabý nový porost na temeni kopce, kde ležela otevřená rose a bojovala s mrazem právě uplynulé zimy. Letos ani předloni moc nepršelo, a přestože si s tím rodiče dělali v hovoru starosti, já na to moc nemyslel. Viděl jsem jen, že slunečné dny jsou lepší než ty deštivé. Byla tam - Jitřenka - přesně jak babička Lili slíbila, zářila na rozjasňující se obloze nad vzdálenými střechami Jeruzaléma a pod ní, právě vycházející nad temným obrysem Chrámu, nejtenčí půlměsíc. Studený vítr mi plandal kolem pláště, ale já ho necítil, přemožený tím nebeským znamením. Bohyně se usmívala svým požehnáním na můj výjimečný den a měsíc měla pod nohama. Nakonec jsem se prochladlý vydal dolů z kopce pro misku. Nadja už očekávaně stála na své dojící lavici a pozorovala mě měkkýma očima.

Dala jsem jí do krabice dvě hrsti ovsa a ona spokojeně žvýkala, pohybovala malými čelistmi a rychle mrskala dlouhýma ušima. Říkala jsem ti, že ti dnes ráno nadojím, Mari, protože máš právě umyté vlasy na svátek Teď budeš smrdět jako koza, nadávala maminka a držela si tmavý oblak vlasů daleko od obličeje, zatímco jí je rozednívající se vítr čechral. Přitiskla jsem čelo na Nadjino kulaté břicho a svlékla z něj poslední kapky mléka. Nadja krásně voní. Záblesk nezvyklého vzteku zmírnil podivné chvění v mém břiše. Matka si vzala mléko a já jsem Nadju odvázal, odvedl ji do svahu doprostřed travnatého pahorku a těžkým kamenem pevně zatloukl její kolík do země. Objal jsem ji kolem krku a přetáhl jí čisté vlasy po hnědých zádech. Soucitně zafuněla. V hrdle jsem měl slzy. Svítání vybělilo bledou tříšť měsíce do bezkrevné běloby, ale Královna nebes stále zářila jako malá svíčka v modrém jitru. Moje znamení. Zůstávala, i když slunce vyšlo a skrylo její světlo. Když jsem si na to vzpomněla, cítila jsem, jak se chvění zmírňuje. Vešla jsem dovnitř a maminka mi vtiskla do ruky hrnek s párou. Začala mi česat vlasy. Napila jsem se Nadjina tepla s jejím mlékem. Nech mě to udělat, Aethel. Musíš obléknout ty malé, řekla babička a zvedla z vyřezávané šperkovnice vystlané fialovou vlnou čelenku ze zlatých článků, kterou jsem měla nosit. Malý Lazar ještě spal.

Matka učesala Martiny černé kadeře a oblékla si své nejlepší šaty, zatímco babička zápasila s čelenkou, která mi chtěla sklouznout dopředu přes oči. Martě byly teprve tři roky, byla o dva roky mladší než já, a také plakala po čelence. Maminka ji uklidnila šafránově zbarvenou stuhou a vrátila se ke mně s hřebenem. Nepleť jí vlasy, Aethel. Je to nádhera. Ze dveří promluvil dědeček Klaudius s náručí plnou rozkvetlých větví. Chtěla bys tedy pokoušet anděly? Řekla maminka a očichávala hrst mých vlasů kvůli kozímu pachu. Babička Lili vzala květy a začala je splétat s proužky lnu do věnce. Farizeové by ji určitě přikryli, poznamenala. Ať si farizejové zahalují své služky, když chtějí, posmíval se dědeček. Oko lačné po rozkoši bloudí. Tiše napomenula babičku. To dítě je nevinné. Dědeček mě zvedl, abych se vyrovnala jeho výšce; nohy mi visely. Divokost jeho modrých očí mě mátla, ačkoli jsem se ho nikdy nemohla bát. Naučil mě jména a úkryty divokých ptáků a zvířat podél potůčků mezi kopci, jak vyřezávat jejich dřevěné obrázky, aniž bych se pořezala, a jak se neztratit. Políbil mě na každou tvář a já cítila vůni jablečných květů. Ať se andělé mají na pozoru, řekl. Šokovaná jsem viděla, jak se mamince v očích zaleskly slzy, ale spíš mě uvedly do rozpaků, než dojaly. Nebyla jsem připravená jí odpustit, že mě poslala pryč.

Otočila se a začala si zaplétat černé vlasy do copu silného jako její zápěstí. Věděla jsem, že uhodla, co si myslím, a styděla jsem se, ale nedokázala jsem nic říct. Neznámý hněv mi zauzloval hruď. Chrám oslňoval ranním sluncem, které se odráželo od otlučeného zlata a vyleštěného mramoru, byl ještě obrovštější a velkolepější, než jsem si pamatovala z předchozího roku, kdy mě sem rodiče přivedli. Tehdy bylo bohyni darováno šest dívek. Teď, nejmenší a poslední v řadě, bezvýznamná sedmá, jsem následovala v patách služebnou přede mnou, pohybovala se v průvodu mezi nekonečnými zástupy lidí a bradu si držela vysoko, aby mi čelenka nespadla přes oči. Z široké dlážděné ulice, která ji ohraničovala a po níž jsme se pohybovali, jsem neviděla na vrchol mohutné zdi Chrámové hory. Jednotlivé kameny, které tvořily zeď, byly velké jako domy a podél cesty byly v určitých intervalech vynechány kameny tvořící jeskynní výklenky pro obchody obchodníků.