Mary Shelleyová a práva dítěte: Politická filozofie ve Frankensteinovi

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

Mary Shelley and the Rights of the Child: Political Philosophy in Frankenstein

Obsah knihy:

Mary Shelleyová se od mládí ponořila do tradice společenské smlouvy, zejména do vzdělávacích a politických teorií Johna Locka a Jeana-Jacquese Rousseaua, jakož i do radikálních filozofií svých rodičů, feministky Mary Wollstonecraftové a anarchisty Williama Godwina. Na tomto pozadí Shelleyová napsala Frankenstein.

Or, the Modern Prometheus, který poprvé vyšel v roce 1818. Za dvě století, která od té doby uplynula, bylo její mistrovské dílo oslavováno jako gotická klasika a jeho symbolický ohlas byl hnacím motorem celosvětového úspěchu jeho vydání, překladů a adaptací v divadle, filmu, umění a literatuře. V knize Mary Shelleyová a práva dítěte však Eileen Hunt Bottingová tvrdí, že Frankenstein je víc než originální a paradigmatické dílo science fiction - je to hluboká úvaha o radikální morální a politické otázce: mají děti práva?

Botting tvrdí, že Frankenstein vybízí čtenáře, aby se zamysleli nad etickými důsledky kontrafaktuální premisy: co kdyby muž použil vědu ke stvoření lidského života bez ženy? Bezprostředně po "narození" Stvoření ho jeho otec-vědec opustí a následné nespravedlivé a tragické důsledky tvoří základ zápletky knihy Frankenstein. Botting nachází ve struktuře vyprávění románu řadu vzájemně propojených myšlenkových experimentů, které odhalují, jak Shelleyová vnímala Frankensteinovo Stvoření takové, jaké ve skutečnosti bylo - sirotka bez státní příslušnosti opuštěného rodinou, zneužívaného společností a ignorovaného zákonem. Román proto nutí čtenáře zamyslet se nad tím, zda mají děti právo na základní prostředky pro svůj lidský rozvoj - konkrétně právo na jídlo, oblečení, přístřeší, péči, lásku, vzdělání a společenství.

V Bottingově analýze se Frankenstein jeví jako konceptuální zdroj pro zkoumání práv dnešních dětí, zejména těch, které jsou postižené, bez státní příslušnosti nebo geneticky modifikované lékařskými technologiemi, jako je oplodnění in vitro třemi rodiči a v blízké budoucnosti možná i editace genů. Mary Shelleyová a práva dítěte dochází k závěru, že právo sdílet lásku a společenství, zejména s rodiči nebo vhodnými náhradníky, náleží všem dětem bez ohledu na jejich původ, příslušnost nebo sociální postavení.