Mandžuská cesta: Osm praporů a etnická identita v pozdně císařské Číně

Recenze čtenářů

V recenzích na knihu se vyzdvihuje její čtivost a pronikavá analýza mandžuského etnika za dynastie Čching. Čtenáři oceňují důkladný výzkum a důležitost pochopení složitých čínských dějin. Někteří recenzenti se však domnívají, že knize mohly prospět další srovnávací analýzy a diskuse o některých tématech.

⬤ Dobře napsané a zajímavé
⬤ silné doporučení pro zájemce o mandžuská studia, historii a antropologii
⬤ poskytuje přesvědčivou analýzu založenou na původním výzkumu
⬤ vyzdvihuje význam mandžuského etnika a banerového systému
⬤ hlubší pochopení historického kontextu Číny.

⬤ Chybějící příležitosti pro srovnávací analýzu s jinými historickými systémy
⬤ chybí diskuse o pragmatickém významu tradičních dovedností, jako je jezdectví
⬤ některé kontroverze ohledně popisu mandžuské gramotnosti a schopností.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Manchu Way: The Eight Banners and Ethnic Identity in Late Imperial China

Obsah knihy:

V roce 1644 svrhli Mandžuové, poměrně neznámý národ obývající drsnou severovýchodní hranici Číny, nejmocnější asijské vládce Mingy a založili dynastii Čching, která přetrvala až do roku 1912. Z této události vznikla jedna z největších hádanek čínských dějin: Jak se podařilo sotva gramotnému cizímu národu udržet se téměř 300 let u moci nad vysoce kulturním obyvatelstvem, které bylo početně mnohem silnější? Tento problém fascinuje vědce již téměř sto let, ale až dosud se k němu nikdo nepřiblížil z mandžuského pohledu.

Tato kniha, první v jakémkoli jazyce, která vychází především z mandžuských dokumentů, přináší radikálně nový pohled na období formování moderního čínského národa. Na základě nedávného kritického pojetí etnicity autor zkoumá vývoj "osmi praporů", jedinečného mandžuského systému společenské a vojenské organizace, který měl zásadní význam pro dobytí Mingů.

Autor tvrdí, že jako vládci Číny se mandžuští dobyvatelé museli chovat jako konfuciánští monarchové, ale jako nehanská menšina čelili i dalším, složitějším úvahám. Jejich moc se odvíjela nejen od přijetí ortodoxního čínského pojetí legitimity, ale také, jak autor naznačuje, od mandžuské "etnické suverenity", která závisela na trvalé soudržnosti dobyvatelů.

Když byla na počátku 17. století tato soudržnost ohrožena rychlou akulturací a perspektivní ztrátou mandžuské odlišnosti, čchingský dvůr, vždy nejistý, zoufale naléhal na své přisluhovače, aby udržovali tradice idealizované "mandžuské cesty". Autor však ukazuje, že to nebyl tento apel, ale spíše artikulace širší identity zakotvené v realitě života osmi baněk, která dokázala zachovat mandžuskou etnicitu a spolu s ní i dynastii Čching až do dvacátého století.