Lúviovci ze západní Anatolie: Jejich sousedé a předchůdci

Recenze čtenářů

Kniha přináší podstatné informace o Luvianech, především prostřednictvím autorových interpretací anatolských hieroglyfů, přičemž odkazuje i na některé chetitské a egyptské zdroje. Zdá se však, že odráží převážně autorovy vlastní názory, které nejsou široce přijímány ostatními vědci v oboru. Kniha je určena akademickému publiku a pro běžné čtenáře může být náročná.

⬤ Rozsáhlé informace o Luvianech
⬤ zajímavé výklady a souvislosti mezi Luviany a dalšími civilizacemi, jako jsou Mykény
⬤ autorův pohled rozšiřuje znalosti historické lingvistiky.

⬤ Silně závislá na autorových interpretacích, které jsou v rozporu s konsensem ostatních vědců
⬤ obtížně čitelná pro neakademické publikum
⬤ může obsahovat kontroverzní tvrzení, která nejsou v akademické obci široce přijímána.

(na základě 1 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Luwians of Western Anatolia: Their Neighbours and Predecessors

Obsah knihy:

V odborné literatuře je věnována velká pozornost Chetitům a mykénským Řekům, ale Lúviové ze západní Anatolie jsou notoricky opomíjeni. Proto je žádoucí vypracovat studii zaměřenou na posledně jmenované.

V této knize jsou shromážděny v současnosti dostupné informace o západních Luvianech. Jedná se především o epigrafické doklady v podobě luvijských hieroglyfických nápisů z této oblasti a historické informace, které z nich lze odvodit, a také o historické chetitské prameny. Jako nezbytný předpoklad pro rekonstrukci dějin západních Luwianů v průběhu střední a pozdní doby bronzové je třeba vyřešit ožehavou otázku geografie jejich sídliště.

To lze nyní díky nejnovějším objevům provést odpovídajícím způsobem. Kromě luvijských hieroglyfů používali Luvijci v západní Anatolii také klínopisné písmo.

Na základě lingvistických údajů z obou kategorií dokladů je předložen náčrt jejich jazyka. Je však třeba si uvědomit, že ne všichni obyvatelé Západní Anatolie byli mluvčími luvijského jazyka.

Bude tedy doloženo, že jejich severní sousedé v Troadě mluvili jiným jazykem, a to thrákofrýgickým typem. A konečně, Luwijci nebyli v regionu autochtonní, ale předcházeli jim mluvčí jiného indoevropského jazyka, který Hans Krahe nejvhodněji definoval jako starou indoevropštinu.