Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha je dobře napsaným pokračováním knihy „Pýcha a denní maraton“, která popisuje cestu Jonathana Colea s Ianem Watermanem, který ztratil hmat a propriocepci. Nabízí fascinující retrospektivní pohled na vývoj v této oblasti v průběhu 25 let.
Klady:⬤ Dobře napsaná, stručná a nabitá informacemi
⬤ nabízí fascinující vědecký i lidský pohled
⬤ obsahuje zasvěcené osobní příběhy dalších lidí s podobným onemocněním
⬤ věda je dobře vysvětlena
⬤ informativní poznámky pod čarou umocňují zážitek z četby.
Zápory:Žádné nebyly v recenzi výslovně zmíněny.
(na základě 1 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Losing Touch: A Man Without His Body
Obsah knihy:
Jaké to je žít bez hmatu nebo bez pocitu pohybu/ polohy (propriocepce)? Jediný způsob, jak pochopit význam těchto smyslů, které jsou nám tak důvěrně známé, že si jejich absenci nedokážeme představit, je zeptat se někoho, kdo je v takové situaci. Ian Waterman o ně přišel pod krkem před více než čtyřiceti lety, ačkoli vnímání bolesti a teploty a periferní pohybové nervy nebyly zasaženy. Bez proprioceptivní zpětné vazby a hmatu byl pohybový mozek vyřazen z provozu. Zcela neschopen pohybu se cítil bezvládný a vyděšený. Pak se pomalu naučil oblékat, jíst a chodit tak, že o každém pohybu přemýšlel a pod dohledem zraku.
Ve filmu Losing Touch se vyprávění pohybuje mezi životopisem a vědeckým výzkumem, divadlem, dokumentem a nulovou gravitací. Byl třikrát ženatý a vybudoval si úspěšnou kariéru v oblasti auditu přístupnosti pro osoby se zdravotním postižením, kde využil svého postižení ve svůj prospěch, a v oblasti chovu vzácných krocanů a žurnalistiky. Díky neurovědám získal údaje o pohybu bez zpětné vazby, o příjemnosti doteků, gestech, bolesti a orientaci těla v prostoru. Vyprávění ukazuje, jak se věda skutečně prováděla, ale také odhaluje Ianovu cestu od pasivního subjektu k informovanému kritikovi vědy a vědců a to, že mu věda přinesla jednak větší porozumění, ale také větší osobní sebedůvěru. Jeho jedinečná reakce na tak vzácný stav vedla také k natočení dokumentu BBC, divadelnímu ztvárnění a letu ve stavu beztíže s NASA.
Jako mladík se snažil nad svým postižením zvítězit; nyní, téměř v 65 letech, se již zraleji zamýšlí nad životem s tak mimořádnou ztrátou, nad omezeními, která mu tato ztráta přinesla, i nad možnostmi, které mu umožnila. Vyjadřuje své názory na vědce a na další lidi, s nimiž se setkal, včetně Olivera Sackse a Petera Brooka. V doslovu oceňují jeho přínos představitelé vědy, umění a filozofie.
Kniha je výsledkem téměř třicetileté úzké spolupráce mezi autorem a tématem.
