Hodnocení:
Kniha Setha Andrewse „Křesťanství mě přimělo mluvit jako idiot“ nabízí vtipné a zároveň kritické zkoumání křesťanství, zejména se zaměřením na absurdity a chyby v jeho učení a praxi. Autor se dělí o osobní postřehy a úvahy ze své zkušenosti bývalého křesťana a poskytuje lehkou, ale podnětnou kritiku křesťanské kultury. Ačkoli je styl psaní poutavý a přístupný, kniha nemá sloužit jako hluboká teologická analýza.
Klady:⬤ Vtipný a zábavný styl psaní, který udržuje čtenáře v napětí.
⬤ Poskytuje humorný pohled na absurdity křesťanské víry.
⬤ Promyšlená kritika, která rezonuje s těmi, kdo zpochybňují křesťanská dogmata.
⬤ Přístupný širokému publiku, včetně těch, kteří mají křesťanské zázemí a uvažují o opuštění víry.
⬤ Povzbuzuje čtenáře ke kritickému zamyšlení nad vlastním přesvědčením, aniž by urážel ty, kteří je stále zastávají.
⬤ Někteří čtenáři mají pocit, že kniha příliš zjednodušuje složitá témata a nezabývá se dostatečně hluboko křesťanskou teologií.
⬤ Ve verzi pro Kindle chybí odkazy na referenční materiály, které by mohly zlepšit porozumění.
⬤ Nemusí být vhodná pro přesvědčené věřící, protože zpochybňuje základní aspekty křesťanství.
⬤ Některé kritiky mohou působit přehnaně nebo bez nuancí.
(na základě 54 hodnocení čtenářů)
Christianity Made Me Talk Like an Idiot
Seth Andrews nebyl během svých třiceti let evangelikálního křesťanství idiot. Nebyl neinteligentní, ani se jeho IQ nezměnilo, když nakonec zcela opustil náboženství.
Považoval se za přemýšlivého, morálního, rozumného a přinejmenším stejně inteligentního jako průměrný člověk. Jinými slovy, nebyl to idiot. Přesto kupodivu často jako idiot působil.
V jakémkoli jiném kontextu by se křesťané pravděpodobně usmívali, vysmívali nebo se pohoršovali nad mnoha svými "normálními" vírami a praktikami: přehrávaným velikonočním ukřižováním, pojídáním "masa" při měsíčním přijímání, zpíváním chvalozpěvů o omývání krví a objímáním Bible obsahující verše z Písma o zlatých hemoroidech, apokalyptických dracích a lidských obětech, Tak co se děje? Jsou tyto představy přijímány jen proto, že jsou známé? Dávají vůbec nějaký smysl? A působí na jinak rozumné lidi jako na idioty? Seth Andrews přiznává, že pro něj samotného byla odpověď jednoznačně ano. Pro všechny ostatní? Přečtěte si knihu a rozhodněte se.
