Králové války: Jak se naši moderní prezidenti zmocnili válečných pravomocí Kongresu a co s tím dělat?

Recenze čtenářů

Kniha přináší hluboký pohled na ústavní rozdělení válečných pravomocí mezi Kongres a prezidenta a obhajuje návrat k původním záměrům otců zakladatelů. Je podána poutavým a přístupným způsobem, který činí složitá témata přístupnějšími, aniž by ztratila na vážnosti. Autor se nedrží striktně originalismu, ale podporuje základní principy týkající se vyhlašování a vedení války.

⬤ Poutavě a přístupně napsané
⬤ silné historické základy
⬤ poskytuje jasnou argumentaci o roli Kongresu při vyhlašování války
⬤ moderní analýza bez stranické rétoriky
⬤ vřele doporučujeme milovníkům americké historie.

Některým čtenářům mohou argumenty připadat méně relevantní pro moderní výklad ústavy; ti, kteří hledají přísně originalistickou perspektivu, mohou být zklamáni.

(na základě 2 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Kings of War: How Our Modern Presidents Hijacked Congress's War-Making Powers and What To Do About It

Obsah knihy:

Teze této knihy zní, že naši současní prezidenti se zmocnili ústavních pravomocí Kongresu v oblasti vedení války a sami se stali "králi války". Podle ústavy má pravomoc vyhlásit válku pouze Kongres.

Počínaje prezidentem Trumanem si však naši prezidenti nárokují "přirozenou" pravomoc vrchních velitelů vést válku bez povolení Kongresu. Toto uchopení moci mělo hluboký dopad na rovnováhu moci mezi Kongresem a prezidentem. Je to klíčová složka naší současné "exekutivně orientované" národní vlády.

Kniha nejprve zkoumá, jak a proč k tomu došlo.

Začíná historickým popisem toho, jak Ústavodárný konvent nakládal s válečnou pravomocí, a systému přijatého tvůrci ústavy, který rozdělil odpovědnost mezi Kongres (který rozhodoval o tom, zda má být válka vedena) a prezidenta (který válku vedl, přičemž podléhal průběžné pravomoci Kongresu). Velká kapitola je věnována válce se severozápadními indiány za Washingtonovy vlády, která byla první válkou vedenou podle ústavy.

Washington předsedal Ústavnímu konventu a domníval se, že rozhodnutí jít do války je svěřeno Kongresu. Proto se Washington v průběhu této války opakovaně obracel na Kongres, aby si vyžádal prostředky potřebné k vedení války. Kniha dále zkoumá drastické změny v tomto systému, počínaje jednostranným rozhodnutím prezidenta Trumana zavázat národ k válce na Korejském poloostrově, a jeho vývoj přes studenou válku, válku ve Vietnamu až po nejagresivnější nárok prezidenta George W.

Bushe na válečné pravomoci při invazi do Iráku v roce 2003. Nechybí ani kapitola o zvláštních ústavních výzvách, které představuje nástup jaderných zbraní. Kniha končí analýzou faktorů, které umožnily uchopení prezidentských pravomocí, a navrhuje legislativní program k obnovení systému válečných pravomocí, který je zakotven v Ústavě.