Kostěná hudba

Recenze čtenářů

Bone Music od Joela Peckhama je silná básnická sbírka, která se zabývá tématy ztráty, zármutku a paměti, přičemž používá emocionálně působivý jazyk a jedinečnou strukturu, která se vymyká typickým básnickým formám. Dílo je oceňováno pro svou hloubku, vhled a schopnost vyvolat myšlenky a emoce, aniž by upadalo do melodramatu.

⬤ Hluboká emocionální rezonance a silné zkoumání zármutku a ztráty.
⬤ Jedinečná a nekonvenční básnická struktura, která zpochybňuje normy.
⬤ Přesná dikce a živá obraznost, která zvyšuje porozumění.
⬤ Povznášející a pronikavé, nabízející pocit uzdravení.
⬤ Mistrovské využití přirovnání a účinné vyprávění.

⬤ Není to lehké čtení; pro některé čtenáře může být těžké.
⬤ Neobvyklé formátování se nemusí líbit tradičním čtenářům poezie.
⬤ Emocionální hloubka může být pro někoho zdrcující, protože se zabývá významnými osobními tragédiemi.

(na základě 6 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Bone Music

Obsah knihy:

Joel Peckham v knize Bone Music dělá mnoho věcí tak dobře: vyvolává modré tóny a rytmy Charlieho Parkera a improvizace naznačené v „Prologu“ posouvají hudbu a rytmy, „vrstvící se jeden na druhý“, po celou knihu. Básník je však hudebník, trubač, který musí být stále „čekající. Přemýšlet, odkud přijde další úder, jestli přijde... puls, válec, který ho vrátí do písně úplně nový.“ Tím se připravuje půda pro koncert básní v próze, který následuje, a v Hudbě kostí čtenář najde nejlepší knihu básní v próze od dob Měšťanského básníka Karla Shapira z šedesátých let. Ve „Vraku, v němž cestujeme“ píše: „Svět nás musí překvapit.“ A skutečně, dostává se nám detailů, jako by to byly zahrané noty, překvapení. Pokud to nejsou vraky automobilů, mohou to být vraky životů a toho, co s nimi dělat. Takovými a dalšími intermezzy nás provází Hudba z kostí. Jak píše Peckham v „Arytmii“, právě tohle „znamená naslouchání“, hudba „nacházející v bouři harmonii, jediný dotek deště mezi mnoha rytmy, molekulu ticha tlukoucí jako srdce.“.

"Všechno, čeho se jednou dotknete, musí mít jizvu," říká Joel Peckham v básni "Svědek", jedné z kostnatých básní této brilantní sbírky, která uchopí čtenáře za ramena a za pánev rychlým, hudebním tempem, jež proplouvá krví. "Jak se zbavit prázdnoty, bolesti," ptá se Peckham v básni "Vrak, ve kterém cestujeme". Není to však kniha jen o smutku, žalu, ale i o moudrosti a uzdravení. "Budeme pokračovat vpřed, dokud nebude pozdě se otočit," píše Peckham v knize "Jít bokem". V "Případu nouze" mluví o "rozpadu, který by mohl být zvukem roztříštění nebo jiným druhem otevření, které prostor vytváříme a při jehož vytváření ještě můžeme dosáhnout napříč". Hudba kostí je příručkou pro přežití, nezbytnou knihou pro naši dobu i pro dobu, která přijde.

--Wendy Barkerová, autorka knihy Gloss.