Konspirační teorie v latinské literatuře

Původní název:

Conspiracy Theory in Latin Literature

Obsah knihy:

Teorie spiknutí se jako teoretický rámec objevila teprve v posledních dvaceti letech; komentátoři ji považují za produktivní způsob, jak vysvětlit jednání a myšlení jednotlivců a společností. V tomto poutavém zkoumání latinské literatury Pag n využívá teorii spiknutí k objasnění způsobů, jakými se elitní Římané dovolávali spiknutí, když se pohybovali v hierarchiích, rozděleních a nerovnostech ve své společnosti.

Díky tomu, že Římané zdánlivě všude odhalovali spiknutí, mohli najít důvod k potlačení vzpour otroků, potrestání rivalů smrtí nebo vyhnanstvím, propuštění žen, očerňování cizinců nebo pohledu na své císaře s hlubokým podezřením. Pag n zde rozšiřuje své předchozí dílo Conspiracy Narratives in Roman History a interpretuje díla básníků, satiriků, historiků a řečníků - mimo jiné Juvenála, Tacita, Suetonia, Terence a Cicerona -, aby odhalil, jak každý z autorů dal hlas fiktivním nebo skutečným aktérům, kteří se zabývali intrikami a byli motivováni vypočítavým pohledem na svět. Pag n se zabývá různými žánry a nabízí silnou kritiku toho, jak se konspirace a konspirační teorie mohou uchytit a vzkvétat, když se fámy, strach a utajování stanou běžnými metodami interpretace (a často i překrucování) minulých a současných událostí.

V římské společnosti, kde často chyběly znalosti o druhých a převládaly stereotypy, vysvětlovala konspirační teorie fungování světa. Přetrvávání konspirační teorie od starověku až po současnost svědčí o její síle jako mechanismu, který umožňuje čelit slabostem lidského bytí.