Když válka skončila: Neúspěch sebeobnovy na Jihu v letech 1865-1867.

Recenze čtenářů

Kniha nabízí hluboký pohled na období prezidentské rekonstrukce po občanské válce a podrobný popis založený na primárních zdrojích. Podává sympatický obraz jižanských konzervativců a kritizuje jejich omezení při řešení otázek rasové nerovnosti a sociální spravedlnosti.

⬤ Vynikající zpracování obtížného historického období.
⬤ Jasný a odborný styl psaní.
⬤ Podrobná analýza založená na primárních pramenech.
⬤ Podnětný pohled na dobové jižanské konzervativce, který nabízí nové pochopení jejich motivací a problémů.

⬤ Zaměření na elitní jižanské perspektivy může omezovat zkoumání alternativních pohledů.
⬤ Chybí zastoupení hlasů „davů“ bílých jižanů a unionistů.
⬤ Někteří čtenáři mohou považovat závěry za příliš pesimistické, pokud jde o možnosti rekonstrukce.

(na základě 2 hodnocení čtenářů)

Původní název:

When the War Was Over: The Failure of Self-Reconstruction in the South, 1865--1867

Obsah knihy:

V měsících po Appomattoxu se Jih ponořil do chaosu, který předčil i nepořádek posledních těžkých měsíců války. Mír přinesl do regionu, pokud vůbec, zvýšenou míru násilí, protože místní úřady bývalé Konfederace byly zbaveny moci a vracející se pěšáci poražené armády, hladoví a bez naděje, přepadali již tak zbídačený venkov kvůli jídlu a oblečení. V důsledku devastace, která následovala po kapitulaci, si i někteří z nejzarytějších nenávistníků Yankeeů oddechli, když armáda Unie začala vnášet do bezprávného jižanského terénu alespoň malý pořádek.

Kniha Dana T. Cartera Když bylo po válce je sociální a politickou historií dvou let po kapitulaci Konfederace - tzv. období prezidentské rekonstrukce, kdy se Jih pod dohledem Kongresu a armády Unie pokoušel obnovit svou rozvrácenou společnost a ekonomickou strukturu. Carter vychází především z bohatých rukopisných pramenů a vykresluje živý portrét politických vůdců, kteří se objevili po válce, různorodé skupiny mužů - bývalých loajalistů i několika mírně kajícných požíračů ohně -, kteří se v některých případech skutečně snažili najít místo v jižanské společnosti pro nově osvobozené otroky, ale v mnoha jiných případech se pouze snažili nově vymezit hranice černošského nevolnictví.

Carter konstatuje, že politici, kteří se objevili na poválečném Jihu, jako skupina kriticky selhali ve zkoušce svého vůdcovství. Nejenže nebyli schopni vytvořit realistický program obnovy regionu - jejich selhání pramenilo z tvrdohlavého odmítání přijmout všechny důsledky emancipace -, ale jejich činy také spíše prohloubily, než aby rozptýlily obavy a strach vítězného Severu. Přesto, jak Carter odhaluje, tito vůdci nebyli monstry, jak se mnozí badatelé domnívají, a je zavádějící je odmítat jako rasisty a politické neumětely. V důležitých ohledech představovali nejkonstruktivnější, nejtvořivější a nejnápaditější reakci, jakou mohl bílý Jih, zdrcený porážkou a sociálním chaosem, v letech 1865 a 1866 nabídnout. Z jejich úsilí vzejde hnutí Nového Jihu a s ním i konečný pád plantážnického systému a počátky sociální spravedlnosti pro osvobozené otroky.