Když se k nám naši otcové vracejí jako ptáci

Recenze čtenářů

Kniha je silnou sbírkou básní, která se zabývá tématy smutku, lásky a krásy života prostřednictvím osobních i univerzálních zkušeností. Čtenáři ji považují za působivou a sugestivní, přičemž mnozí z nich vyjadřují hluboký vztah ke sdělovaným emocím.

Sbírka je popisována jako silná, zářivá a sugestivní, s jedinečnými verši, které rezonují ještě dlouho po přečtení. Účinně zachycuje pocity smutku a lásky a poskytuje útěchu a vhled těm, kdo se vyrovnávají se ztrátou. Mnozí recenzenti se ke knize pro její hloubku a krásu plánují vracet.

Někteří čtenáři mohou považovat témata smutku za těžká nebo se nemusí ztotožnit s osobní povahou poezie. V recenzích nejsou zmíněny žádné výrazné nedostatky, ale emocionální tíha nemusí oslovit každého.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Původní název:

When Our Fathers Return to Us as Birds

Obsah knihy:

Během dvou desetiletí a šesti knih vytvořil Peter Markus beletrii ze slovníku, který se skládá ze slov bratr, ryba a bláto. Brian Evenson v eseji o Markusově díle píše: "Pokud to ještě není jasné, Markusovo používání angličtiny je zcela jedinečné. Je to spíše jakási rituální řeč, téměř náboženské vzývání, v němž slova sama o sobě získávají opakováním magii či moc, která oživuje prostší, tupější svět dětství." Nyní, ve své básnické prvotině Když se k nám otcové vracejí jako ptáci, Markus ladí svůj zrak a sluch k novému světu, světu, kde je otec novým bratrem, světu, kde otcovo pomalé umírání a konečná smrt vede Markuse, syna, k procházce venku, aby "v prohlubujícím se stínu potkal svůj stín".

V této sbírce syn současně pečuje o svého otce, ztrácí ho a nachází svého mrtvého otce ve stromech, ve vodě a na nebi. Útěchu nachází v ptácích a v řece, která protéká mezi jeho domem a domem jeho rodičů, s výhledem na zavřenou ocelárnu na druhé straně řeky, která se nyní bourá. Kniha je neustále přerušována touto opakující se větou, s níž se syn každý den probouzí: Můj otec umírá v domě na druhé straně řeky. Rytmický a rekurzivní charakter těchto básní staví čtenáře přímo po boku syna, který prochází svou cestou truchlení.

Jsou to básně napsané v rozhovoru s básněmi Jacka Gilberta, Lindy Gregg, Jima Harrisona, Jane Kenyonové, Raymonda Carvera a Theodora Roethkeho - básníků, jejichž básně Markuse občas naučily mluvit. "V temné době...," slýcháme často, "nejsou slova." A tak se v básních objevují i slova. Pravdou však je, že slova jsou vždycky. Někdy jsou slova to jediné, čeho se můžeme chytit, co nám pomáhá prohlédnout potemnělé lesy a kalné vody, časy, kdy ucho začíná naslouchat, oko začíná vidět a ústa, tělo a srdce sborově začínají mluvit. V této upřímné a krásné sbírce najdou útěchu, spřízněnost a uznání fanoušci Markusova díla i všichni ti, kdo pečují o umírající rodiče nebo truchlí nad jejich ztrátou.