Kdysi jsem byla buddhistickou jeptiškou

Recenze čtenářů

Kniha přináší podrobný osobní popis Esteriny cesty od buddhismu ke křesťanství, zkoumá její duchovní proměnu a získané poznatky o obou vírách. Kniha je dobře hodnocena pro poutavé vyprávění a podnětné srovnání buddhismu a křesťanství.

⬤ Poutavé a dobře napsané vyprávění.
⬤ Poskytuje hluboký vhled do buddhismu i křesťanství.
⬤ Nabízí osobní pohled, který je přístupný a poučný.
⬤ Inspiruje čtenáře autorovou cestou víry.
⬤ Vyzdvihuje Boží schopnost oslovit jednotlivce v jiných náboženských kontextech.

⬤ Někteří čtenáři mohou mít obavy z autorčiny současné charismatické příslušnosti a teologického základu její víry.
⬤ Někteří čtenáři vnímají, že autorka má osobní problémy, které mohou ovlivnit její vyprávění.
⬤ Kniha nemusí uspokojit čtenáře, kteří hledají přísně akademické srovnání obou náboženství.

(na základě 21 hodnocení čtenářů)

Původní název:

I Once Was a Buddhist Nun

Obsah knihy:

(Výňatek z) Kapitola 1.

1 Dno.

Mír nechávám s vámi.

Svůj mír vám dávám. Ať se vaše srdce netrápí a nebojí se.".

(Jan 14,27)

Bylo ráno v neděli 21. července 1991, teplý letní den. Větrem ošlehaný vrchol kopce byl dnes příjemně zalitý sluneční září. Žil jsem v buddhistickém klášteře severně od Londýna v Anglii. Za špatného počasí to často vypadalo jako ponuré místo, poseté dřevěnými chatrčemi, ve kterých jsme žili. Chýše působily provizorním dojmem, byly postaveny nad zemí, což jako by podporovalo nepříjemné poryvy chladného vzduchu, které pod nimi vanuly. Stromy a keře, které jsme na poli vysadili, byly ještě velmi mladé, ale začínaly okolí trochu více ozelenit.

Ještě jsme neměli jídlo, ale ten den jsem neměla hlad. Měl jsem jiné starosti. Byl jsem jedním z mála vysvěcených členů komunity, kteří v chrámu zůstali. Téměř všichni, včetně laiků a hostů, kteří u nás byli ubytováni, odjeli brzy ráno, aby se zúčastnili obřadu svěcení v našem jiném klášteře na jihu Anglie. Byl to jeden z vrcholů roku, naše největší slavnostní událost - jediný den, kdy mohli vhodní muži a ženy přijmout vyšší svěcení. Vychutnával jsem si, když jsem viděl nové lidi vysvěcovat. Bylo to pro mě vzrušující a plné významu. Za normálních okolností bych si to nenechal ujít. Ale letos jsem u toho nechtěl být. Požádal jsem o svolení, abych tam nemusel jít.

Osm let jsem žila v buddhistickém chrámu, z toho většinu času v Anglii jako mniška (i když jsem před vysvěcením strávila prvních šest měsíců v lesním chrámu v Thajsku). Absolvovala jsem dvě svěcení, nejprve jako novicka a poté jako buddhistická mniška (známá jako mniška s deseti předpisy). Hluboce jsem hledala pravdu a pevně jsem věřila, že buddhismus mě k ní může dovést. Vzdala jsem se všeho, co bylo nezbytné pro následování buddhistické cesty.

Někteří lidé to mohou považovat za extrémní způsob života. Život buddhistické mnišky byl přísný a disciplinovaný. Zahrnoval mnoho asketických praktik, jejichž cílem bylo vzdát se požitků tohoto světa a hledat pravdu. Jejich cílem bylo zjednodušit život a pomoci odpoutat se od pozemských věcí. Takový život byl často velmi únavný, ale stal se pro mě normálním a do značné míry mou součástí. Spali jsme málo, jedli jsme jen jedno jídlo denně a zažívali jsme velkou smyslovou deprivaci. Neposlouchali jsme rádio ani televizi, a tak jsme byli na určité úrovni odříznuti od světa. Byl jsem známý svou silnou vírou v buddhismus a nikdy jsem skutečně nepochyboval o smyslu takového života. Až do teď.

Něco se dramaticky změnilo.

Začal jsem o buddhismu vážně pochybovat. To se mi nikdy předtím nestalo a v důsledku toho jsem byl vnitřně otřesen a poněkud zmaten, což se mi ani jedno nelíbilo. Chtěl jsem a potřeboval jsem mít jistotu. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje a kam se vytrácí silná vytrvalá víra, kterou jsem kdysi měl: připadalo mi to, jako by mi písek vyklouzl z prstů. Dnes jsem byl na vrcholu zmatku a vnitřního neklidu. Nevím, kde jsem byl, když jsem se rozhodl odejít z chrámu.

Najednou jsem se přistihl, že s oholenou hlavou a v tmavě hnědém hábitu běžím do tradičního anglikánského kostela v nedaleké vesnici. Bylo to naprosto spontánní. Nevěděl jsem, koho nebo co tam najdu. Prostě jsem se přistihl, že se vytrhávám z kláštera a řítím se dolů z kopce. Při odchodu jsem si uvědomoval, že jsem nikoho nežádal o svolení k odchodu. Tohle bylo naléhavější než etiketa! Prostě jsem utíkal. V hlavě mi šrotovalo. Říkal jsem si, že si musím s někým promluvit,.

Musím pochopit, co se se mnou děje. V hloubi duše jsem cítila, že někdo v církvi bude mít odpověď, ale netušila jsem kdo a proč.....