Kdybych měl kladivo

Původní název:

If I Had a Hammer

Obsah knihy:

Ústřední výstava bienále FotoFest 2022, Kdybych měl kladivo, se zabývá způsoby, jakými umělci využívají obrazy k odhalení ideologických základů, které inspirují kolektivní kulturní hnutí po celém světě. Třiadvacet zahrnutých umělců společně navrhuje alternativní techniky vidění a vnímání světa a pracuje s konvenčními i novými médii, aby vrhli světlo na systémy, které podněcují společenské teorie a politické představy, aby se staly dogmatem pouhým kliknutím spouště nebo klepnutím na tlačítko.

Kdybych měl kladivo zkoumá umělecké i aktivistické zásahy do struktur současné obrazové produkce a upozorňuje na to, jak tyto struktury odrážejí a ovlivňují naše vnímání světa, historická vyprávění a schopnost zapojit se do kolektivního kulturního diskurzu. Výstava navrhuje, že systémy a struktury, které podporují ideologické formování, jako jsou historické archivy, digitální mediální sítě, sociopolitické organizační kampaně a infrastrukturní a územní rozvoj, jsou neoddělitelně spjaty s historií a vývojem fotografie a obrazových technologií. Prostřednictvím odlišných přístupů nabízejí umělci v projektu If I Had a Hammer strategie, jak se postavit a nahradit dědictví kolonialismu, imperialismu a systémového násilí využitím jazyka a materiálu obrazové produkce a mediálního oběhu. Umělci tak ukazují, jak lze obrazy využít jak k podpoře progresivních hnutí, tak k posílení a posílení systémových nerovností.

Název výstavy pochází ze stejnojmenné protestní písně Petea Seegara a Leeho Hayse z roku 1949, která vznikla jako reakce na rostoucí ideologické rozpory a násilí proti pokrokovým umělcům a myslitelům v USA v době mccarthismu. V tomto období byli umělci, aktivisté, spisovatelé a hudebníci, včetně Seegara a Hayse, nuceni vypovídat v přenášených kongresových slyšeních a hájit své právo na svobodu projevu a protestu. Tato výstava využívá historický kontext, v němž byla kniha "Kdybych měl kladivo" napsána, jako výchozí bod pro zkoumání toho, jak ti, kdo prosazují ideologickou nadřazenost, často používají právě ty nástroje, které používají komunity a jednotlivci, jež chtějí potlačit. Používají nástroje diskurzivního oběhu: vysílací média, text, píseň, umění a obrazy.

Rozsah knihy Kdybych měl kladivo je široký a zahrnuje mezinárodní perspektivu neustále se měnících ideologií ve vztahu k současné globální povaze mediálního oběhu a ideologického vývoje. Jádrem tohoto výslechu je zkoumání metod, které umělci používají k vytváření archivů, jež podvracejí hegemonický antropologický a dokumentární pohled, pohrávají si s tradičními formami fotografie a představují si alternativní politické scénáře, přičemž se brání jedinému, hotovému, konečnému nebo rozhodujícímu obrazu.