Johann Leisentrit's Geistliche Lieder und Psalmen, 1567: Hymnodie protireformace v Německu

Původní název:

Johann Leisentrit's Geistliche Lieder und Psalmen, 1567: Hymnody of the Counter-Reformation in Germany

Obsah knihy:

Geistliche Lieder und Psalmen, 1567, sestavil a vydal Johann Leisentrit, římskokatolický kněz, který byl od roku 1559 do své smrti v roce 1586 děkanem katedrály sv. Petra v Budyšíně, městě v jihovýchodním Německu.

Jeho zpěvník vyšel ve třech úplných vydáních (1567, 1573, 1584) a ve zkrácených vydáních v letech 1575, 1576 a 1589. Leisentrit doufal, že adaptací lidového hymnu, žánru vytvořeného protestantskými reformátory, přivede zpět do „pravé církve“ (wahrglaubiger Christlicher Kirchen) ty, kteří zběhli k luteránství. To byla obrovská ambice, protože jeho diecéze sousedila s moravsko-českými regiony, kde se protestantské hnutí zrodilo a zůstalo živé.

Leisentritova kniha, obsahující přibližně 260 textů na 175 notových nápěvů, z nichž mnohé byly převzaty z protestantských zdrojů a upraveny tak, aby sloužily římskokatolickým cílům, byla druhým katolickým zpěvníkem vydaným v šestnáctém století. Svým rozsahem předčila své protestantské i katolické předchůdce a stala se vzorem pro množství zpěvníků mnoha konfesí, které se v Německu objevily v sedmnáctém a osmnáctém století.

Wetzel a Heitmeyer představují svou studii ve dvou částech: V první části je šest kontextuálních kapitol, které se věnují dřívějším německým úspěchům v oblasti hymnodie, analyzují texty a hudbu v Leisentritově knize a hodnotí jeho úspěchy v proměnlivém prostředí protireformace. Druhá část uvádí melodie v moderní notaci spolu s prvními strofami textů, poskytuje podrobné konkordance a odkazy na prameny, které identifikují textovou a hudební provenienci, a uzavírá ji šest příloh, které usnadňují vědecké křížové odkazy. Čtrnáct ze sedmdesáti dřevorytů z Leisentritovy knihy, z nichž mnohé vizuálně zobrazují převládající konfesijní konflikty, je uvedeno ve zvětšených reprodukcích.

Autoři předkládají jedinou ucelenou studii v angličtině o jedinečné náboženské osobnosti a jejím úsilí o dosažení konfesijního smíru v desetiletích po Tridentském koncilu. Přispívají k přesnějšímu výkladu vztahů mezi luterány a katolíky v šestnáctém století a podporují hypotézu, že někteří luteráni zůstávali liturgicky formálnější než jejich katoličtí současníci.