Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Briana Warda „Jen moje duše reaguje: V knize „Rhythm and Blues, Black Consciousness, and Race Relations“ (Rytmus a blues, černošské vědomí a rasové vztahy) se vědecky zkoumá vzájemné působení mezi hudbou rhythm and blues a rasovým vědomím v Americe, přičemž se argumentuje kulturním významem populární hudby při utváření identity a sociální dynamiky. Kniha je oceňována pro hloubku výzkumu a pronikavou analýzu a zároveň je uznávána pro svou komplexnost.
Klady:Kniha je dobře prozkoumaná, důkladná, promyšlená a poutavá, což z ní činí nezbytnou četbu pro ty, kteří se zajímají o průsečíky populární hudby a rasových vztahů. Nabízí propracované argumenty podložené důkazy, což z ní činí cenný akademický zdroj. Autor, Brian Ward, prokazuje rozsáhlé znalosti jak hudby, tak historie občanských práv a vtipně píše, což umocňuje zážitek z četby.
Zápory:Složitost knihy může být pro některé čtenáře náročná, protože se nejedná o lehké čtení. Těm, kteří hledají příležitostnou zábavu nebo přímočařejší výklad, může tato kniha připadat hutná a náročná svým akademickým přístupem.
(na základě 6 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Just My Soul Responding: Rhythm and Blues, Black Consciousness, and Race Relations
Obsah knihy:
Jedna z nejinovativnějších a nejambicióznějších knih o hnutí za občanská práva a černošské síle v Americe, Just My Soul Responding, je také velkou výzvou konvenčním dějinám současné černošské a populární hudby. Brian Ward podrobně zkoumá dosud opomíjený vztah mezi Rhythm and Blues, černošským vědomím a rasovými vztahy v kontextu probíhajícího boje za svobodu a rovnost černochů ve Spojených státech. Namísto toho, aby svět černošské hudby vnímal pouze jako odraz masového boje zuřícího jinde, Ward tvrdí, že Rhythm and Blues a nahrávací a vysílací průmysl, s nimiž byl spojen, tvořily klíčovou veřejnou arénu pro boje o občanská práva, rasovou identitu a ekonomické posílení černochů.
Ward kombinuje bezkonkurenční archivní výzkum s rozsáhlými ústními svědectvími a zkoumá přínos umělců a podnikatelů, jako byli Sam Cooke, Aretha Franklinová, James Brown a Berry Gordy, k organizovanému boji černochů a vysvětluje, co pro hnutí udělali a - což je stejně důležité - proč oni a většina jejich vrstevníků nedokázali udělat více. Analyzuje přitom způsoby, jakými se různé skupiny, od SCLC po Černé pantery, snažily - s velmi smíšenými výsledky - využít Rhythm and Blues a politiku celebrit k prosazení svých cílů. Zkoumá také roli, kterou při propagaci Rhythm and Blues i hnutí hrálo černošsky orientované rádio, a odhaluje složité souvislosti mezi sexuální politikou hudby a vývojem černošského boje za svobodu.
Tato bohatě strukturovaná studie o nejdůležitějších hudebních a složitých politických událostech v Americe od druhé světové války zpochybňuje přesvědčení, že konzumace černošské hudby bělochy nutně pomohla vymýtit rasové předsudky. Ward totiž tvrdí, že popularita Rhythm and Blues mezi bílými posluchači někdy pouze posilovala rasové stereotypy, a zároveň si všímá, jak černí umělci ve skutečnosti manipulovali s těmito stereotypy, aby zvýšili počet svých bílých posluchačů. Nakonec Ward ukazuje, jak tato hudba odrážela a zároveň ovlivňovala měnící se vnímání komunity, posílení postavení, identity a genderových vztahů v Americe v období občanských práv a černošské moci.
