Jak namalovat mrtvého muže

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

How to Paint a Dead Man

Obsah knihy:

Jak namalovat mrtvého muže je lyrickým skokem kupředu oproti hravému a vášnivému debutu Harryho Baulda The Uncorrected Eye, který tak intenzivně nahlíží na umění, že se verše stávají halucinačními a hovorovými zároveň. Nová sbírka ponechává stranou formální tanec některých předchozích děl, ale rozšiřuje živé a často komické zkoumání umění a americké lidové slovesnosti. Mnohé z těchto básní s nepřehlédnutelným patosem a náhlými jazzovými riffy upoutávají umělce od renesančního autora návodů Cennina Cenniniho přes Canaletta, Rembrandta, Magritta, německé expresionisty až po Picassa, často formou dramatických monologů.

Bauld se také hravě trefuje do bouřlivého ducha doby, mimo jiné prostřednictvím svých kolegů spisovatelů Marka Stranda a Joyce Carol Oatesové. "Vždycky teď / se zdá, že se díváme na umění a ono se dívá zpátky / na nás na zkoušku," jak píše v "Očích".

Velkou roli zde hraje avatar 80. let Jean-Michel Basquiat, bývalý pouliční graffiti umělec, který se proslavil po celém světě a v sedmadvaceti letech zemřel na předávkování drogami. Bauld, který tráví část roku v Baskicku a již dříve psal o složité historii tohoto regionu, je zvláštně citlivý na zdánlivě pouhou jazykovou vazbu mezi Baskem a Basquiatem. Právě hlas baskického anděla ve "Zvěstování" říká: "Už/jsi/porodil ten plamen/nevíš, jak se jmenuje." V "Zvěstování" se objevuje i hlas baskického anděla. Namalovaný "mrtvý muž" z názvu na sebe bere mnoho identit: nejen básníkův otec, ale i Basquiat, Mark Strand, oběti masové střelby - a sám střelec -, stejně jako každý z evokovaných umělců, kteří pod Bauldovým pohledem ironicky přešli od pozorovatele k pozorovanému, od malíře k modelu, od tvůrce k subjektu.

"Umění vždycky zdraví a poezie se vždycky loučí," stojí v nápisu Kennetha Kocha k úvodní básni knihy, slovní hříčce a satirickému seznamu "Duály na Starém západě". ("Slunce vždycky říká mlč a měsíc vždycky šeptá, řekni mi víc....").

Bauld se však snaží tyto dráždivé, ale nakonec i fádní duality nejen burleskovat a rozmazávat, ale i stírat. Je to sbírka, která zobrazuje, zkoumá a nakonec spojuje nejrůznější protiklady: slávu a neznámost, klid a násilí, vnitřní a vnější zkušenost, to, co je skutečné, a to, co je imaginární. Od básníka, jehož vlastní jméno je oxymóron, nelze očekávat nic jiného.

Přesto se nad spodním proudem smrtí pronásledované nespokojenosti a ztráty vznáší i potěšení - pozdrav umění, v Bauldově případě slovního i výtvarného, tváří v tvář tradičnímu rozloučení s elegií: "Záleží na tom, co uděláš, až padneš," píše v "Autoportrétu jako Marco Polo jako Miles Davis" o boxerovi Jacku Johnsonovi, prvním černošském šampionovi v těžké váze. A v "Cadillac Moon", kde se básník bokem dotýká naší současné politické scény, pozoruje Basquiatovo ztvárnění auta:

Sada fantazijních kol.

Která v rukou hrají jako čtyřkolka.

Dětí, které stejně jako sedm umělců.

Kteří nás zachrání, rýžují prsty v brázdách barvy.

Aby změnily všechny barvy dnešní oblohy,.

Vymazat autoritářský měsíc a všechno pod ním,.

Udělat svatý nepořádek a jít dál.

Kniha Jak namalovat mrtvého muže, která je napjatá díky současným zvukům, jež Bauld objevuje v obrazech minulosti, vytváří svůj vlastní svatý nepořádek a pokračuje dál.