Jak mi Šostakovič změnil myšlení

Recenze čtenářů

Kniha Stephena Johnsona „Jak mi Šostakovič změnil mysl“ je oceňována pro hluboké zkoumání terapeutické síly hudby, zejména Šostakovičových skladeb. Čtenáři oceňují kombinaci osobní reflexe a podrobné analýzy, která odhaluje emocionální hloubku hudby a její vliv na duševní zdraví. Psaní je popisováno jako lyrické a pronikavé, zpřístupňující složitá témata. Někteří čtenáři však upozorňují na nedostatek empirických důkazů pro uváděná terapeutická tvrzení a jiní mají pocit, že autorovy osobní výzvy by mohly být přehnané.

⬤ Hluboké zkoumání terapeutické síly Šostakovičovy hudby.
⬤ Lyrický a poutavý styl psaní.
⬤ Kombinuje osobní anekdoty s podrobnou hudební analýzou.
⬤ Nabízí vhled do emocionálního spojení mezi hudbou a duševním zdravím.
⬤ Přístupný i čtenářům, kteří se nezabývají hudbou, a přitom stále vědecky fundovaný.
⬤ Povzbuzuje posluchače, aby si vážili klasické hudby.

⬤ Někteří čtenáři shledávají nedostatek empirických důkazů podporujících terapeutická tvrzení.
⬤ Osobní úvahy autora o problémech duševního zdraví mohou někomu připadat přehnané.
⬤ Nejedná se o vyčerpávající biografii nebo přehled kompletní Šostakovičovy hudební tvorby.

(na základě 15 hodnocení čtenářů)

Původní název:

How Shostakovich Changed My Mind

Obsah knihy:

Silný pohled na mimořádný léčivý účinek hudby na osoby trpící duševní nemocí, včetně boje autora Stephena Johnsona s bipolární poruchou.

„Je něco na tom, když se vaše nejbolestivější emoce promění v něco krásného... Starý Rus, který tato slova pronesl, mluvil za nespočet spoluobčanů, kteří přežili Stalinovu hrůzovládu. A to „něco krásného“, co měl na mysli, byla hudba Dmitrije Šostakoviče.

V Šostakovičově největší hudbě však není žádný útěk, žádná falešná útěcha: je to jedna z nejtemnějších, nejsmutnějších a někdy i nejhořčejších hudebních skladeb, jaké kdy byly složeny. Proč tedy tolik lidí cítí vděčnost Šostakovičovi za to, že ji vytvořil - nejen Rusové, ale i lidé ze Západu, jako je Stephen Johnson, vychovaní ve zcela jiném, mnohem bezpečnějším typu společnosti? Jak je možné, že hudba, která odráží bolest, strach a opuštěnost, pomáhá trpícím najít - když ne východisko, tak způsob, jak tyto pocity snášet a nakonec znovu objevit potěšení z existence?

Johnson vychází z rozhovorů se členy orchestru, kteří hráli Šostakovičovu Leningradskou symfonii během obléhání Leningradu, během něhož téměř třetina obyvatel zemřela hlady. Nakonec je tato kniha potvrzením jakéhosi humanistického zázraku: že se mohla znovu zrodit naděje v době, kdy, řečeno se spisovatelkou Naděždou Mandelštamovou, existovala jen „naděje proti naději“.