Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Michela Henryho „Já jsem pravda“ je hlubokým zkoumáním křesťanské filozofie fenomenologickou optikou. Vyzývá čtenáře, aby rozpoznali hluboké, transformativní pravdy křesťanství vnímané prostřednictvím filozofického myšlení. Struktura díla je rozdělena do tří částí zaměřených na fenomenologii, transcendenci a etiku, díky čemuž je přístupná a intelektuálně přínosná pro ty, kdo se jí chtějí zabývat. Pro čtenáře neznalé filozofických pojmů však může být text náročný.
Klady:⬤ Hluboce transformativní a hluboce pronikavý pohled na křesťanské pravdy.
⬤ Autoritativní pojednání o christologii a fenomenologii.
⬤ Přístupný jazyk pro čtenáře, navzdory filozofickému podtextu.
⬤ Široké zájmy a souvislosti s moderní filozofií, hegelismem a marxismem.
⬤ Osvěžující pohledy na Nový zákon a kritika tradičních názorů na křesťanství.
⬤ Poutavá a podnětná kniha, díky níž je vhodná k pečlivému studiu.
Zápory:⬤ Může být náročná a hutná, vyžaduje pečlivé čtení.
⬤ Někteří čtenáři mohou mít potíže s filozofickým žargonem.
⬤ Složitost témat se nemusí líbit náhodným čtenářům bez filosofického vzdělání.
(na základě 7 hodnocení čtenářů)
Původní název:
I Am the Truth: Toward a Philosophy of Christianity
Obsah knihy:
Tato kniha, která je součástí „návratu k náboženství“, jenž je v současné době v evropské filozofii patrný, představuje vyvrcholení kariéry předního fenomenologického myslitele, jehož dřívější práce sledují trajektorii od Marxe přes genealogii psychoanalýzy, která interpretuje Descartovo „Myslím, tedy jsem“ jako „Cítím, že myslím, tedy jsem“.
V této knize se Henry neptá, zda je křesťanství „pravdivé“, nebo „falešné“. Jde zde spíše o to, co křesťanství považuje za pravdu, jaký druh pravdy lidem nabízí, co se jim snaží zprostředkovat, nikoliv jako teoretickou a indiferentní pravdu, ale jako základní pravdu, která je pro ně nějakou tajemnou příbuzností vhodná do té míry, že jedině ona je schopna zajistit jim spásu. Henry přitom nevyhnutelně polemizuje s pojetím pravdy, které ovládá moderní myšlení a ve svých četných důsledcích určuje svět, v němž žijeme.
Henry tvrdí, že Kristus ruší „pravdu světa“, že je přístupem k nekonečnosti sebelásky, k radikální subjektivitě, která nepřipouští žádný vnějšek, k imanenci afektivního života, který se nachází mimo zoufalství osudově spjaté s veškerým objektivizujícím myšlením. Boží království se uskutečňuje tady a teď skrze Kristovu lásku v tom, co Henry nazývá „autoafektivitou života“. V tomto stavu jsou podle něj vyřešeny všechny problémy nedostatku, ambivalence a falešné projekce.
