Ve francouzském sochařství jsou žánrové motivy neprávem považovány za fenomén, který se rozšířil až v období romantismu, neboť již v 18.
století vznikala díla sochařů, kteří z krize tradičně uznávaných oblastí zobrazení vytvářeli nový význam tím, že se podíleli na přehodnocování klasických a idealistických hodnot typických pro osvícenství. Tato díla dokládají rané antropologické chápání světa a rozšíření pojmu ctnosti na sféry anonymního soukromí.
V úzkém začlenění do intelektuálních, společensko-historických a vědeckých souvislostí autor sleduje velmi důsledné procesy psychologizace a autonomizace ve francouzském sochařství.