Habeas Viscus: Racializující asambláže, biopolitika a černošské feministické teorie člověka

Recenze čtenářů

Weheliyeho kniha Habeas Viscus se účinně zabývá západními filozofy, jako jsou Agamben a Foucault, a poukazuje na jejich nedostatečné zohlednění rasy a lidskosti optikou černošských myslitelů. Kniha podněcuje diskusi o identitě a konceptu „člověka“, což z ní činí významný příspěvek k filozofii a kritickým rasovým studiím.

Kniha je oceňována za to, že je výjimečným úvodem do černošských feministických teorií a myslitelek a obsahuje pronikavé analýzy významných teoretiček. Je považována za odborně napsanou a podněcuje důležité diskuse o rase a filozofii. Mnoho recenzentů vyzdvihuje její přístupnost a potřebu, aby se jí široce zabývaly příslušné akademické obory.

Někteří čtenáři upozorňují, že text může být v určitých oblastech hutný, což může pro některé činit výzvu. Jedna recenze naznačuje, že pro specifické publikum (paranoidní a ateistické) může mít kniha obzvlášť velký ohlas, z čehož vyplývá, že nemusí být pro každého.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Habeas Viscus: Racializing Assemblages, Biopolitics, and Black Feminist Theories of the Human

Obsah knihy:

Habeas Viscus zaměřuje pozornost na ústřední roli rasy v pojetí člověka. Alexander G.

Weheliye rozvíjí teorii „rasizujících asambláží“, přičemž rasu chápe jako soubor sociopolitických procesů, které disciplinují lidstvo na plnohodnotné lidi, ne-úplné lidi a ne-lidi. Tato disciplinace sice není sama o sobě biologická, ale často závisí na zakotvení politických hierarchií v lidském těle. Pro Weheliyeho argumentaci je zásadní práce černošských feministických badatelek Hortense Spillersové a Sylvie Wynterové.

Zvláště významné jsou jejich příspěvky k intelektuálnímu projektu černošských studií ve vztahu k rasizaci a kategorii člověka v západní modernitě. Wynterová a Spillersová koncipují černošská studia jako snahu o narušení vládnoucího pojetí člověka jako synonyma bílého, západního člověka.

Weheliyeová představuje černošské feministické teorie moderního lidství jako užitečné korektivy „diskurzu holého života a biopolitiky“, jehož příkladem jsou práce Giorgia Agambena a Michela Foucaulta, které podle Weheliyeové značně podceňují konceptuální a politický význam rasy v konstrukcích člověka. Habeas Viscus odhaluje naléhavou potřebu učinit poznatky černošských studií a černošského feminismu základem studia moderního člověka.