Obsah knihy:
Fauna navazuje na Prase se slaninovou kůží a přináší zvěřinec spletitých příběhů o životě a době našich soukmenovců. Jsou tu morčata v podsvětí, sloni ve virtuálním světě, pomstychtiví ptáci z dalekého světa a spousta dalších bestií. Lidé se nebudou mít kam schovat.
"Kromě brilantní představivosti a bystrého vyprávění nám doktor David Hartley ukazuje úžasně neotřelý pohled na to, kdo by měl být ve skutečnosti naším nejbližším přítelem." - Nik Perring (autor knihy Nejste tak dokonalí, podivíni! )
"Prudce originální příběhy, které jsou místy znepokojivé, absurdní a temně komické a které se odmítají podřídit časovým a prostorovým omezením. Je to překvapivá sbírka, která si přímo říká o to, aby se četla nahlas. Hartley je brilantní vypravěč, který umí vyprávět příběhy.
představivostí, která ve vás zanechá pocit strachu o vlastní bezpečí." - Lucie McKnight Hardy (autorka knihy Voda je odmítne)
"Nic podobného jako tyto brilantní, temné a často pohádkové povídky jsem ještě nečetl. Napětí se zde nachází na hranách a pomezích: člověk/zvíře, příroda/člověk, štěstí/děs. S humorem a neuvěřitelnou všestranností hlasu a stylu - nemluvě o králících, kteří hackují technologie, a koních, kteří cestují v čase - nás Hartley vyzývá, abychom se pořádně podívali na svůj vlastní svět a nikdy, nikdy nepodceňovali zvířata. "- Tania Hershmanová, autorka knih Někteří z nás září víc než jiní a Moje matka byla klavíristka.
Úryvek:
APanda se objevila v naší ulici
V naší ulici se objevila panda, přišpendlená k zábradlí před mým domem. Dovolte mi, abych vám to vylíčil: před mým domem je silnice, pak je dlouhý pruh trávy a naproti jsou domy. A ta tráva má kolem dokola takové zábradlí, aby si děti mohly kopat do míče a tak, a tahle panda tam byla zrovna toho rána, zapíchnutá na řadě těch hrotů, přímo naproti mému domu.
Tak jsem k němu přišel a říkal jsem dětem, které si hrály venku, kdo je ta panda, kluci? A oni na to: "Nevím, nevím, kámo, a zdálo se, že je to nezajímá. Tak jsem zaklepal na sousedku Gail a ona vyšla ven a já na to: Gail. Podívejte se na to. Panda. A ona na to: "Hmm, no jo, jo. Tak jak se máš, Jone, jsi v pořádku?
A já na to: Gail, to je panda! Co máme dělat? A ona na to: Nech to být, je to jen nějaká dětská hračka.
A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Lidé na ulici neviděli to samé, co já. Viděli plyšovou hračku, něco jako medvídka, samá umělá kožešina a oči ze skleněných korálků. Ale já viděl něco jiného. Já viděl skutečnou pandu napíchnutou na řadu hrotů zábradlí. A ten chudák byl ještě naživu.
Na podlaze byla krev a panda se kroutila a trochu křičela. Nevěděl jsem, co mám dělat. Napadlo mě, že se ji pokusím zvednout, ale to by člověk neměl dělat, kdyby si zasáhl tepnu. Nebo by se mohla rozzlobit a začít na mě útočit, nebo by mohla utéct a ublížit nějakému dítěti. Tak mě napadlo: zavolej na RSPCA, Jone, ale jestli jsem jediný, kdo vidí, že je to skutečná panda, mohli by mě místo toho zavřít. Tak jsem ji tam nechal. Asi jsem si myslel, že na to přijde někdo jiný, nebo že se osvobodí sama, nebo tak něco.
