Fairbairnova teorie objektových vztahů v klinickém prostředí

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 49 hlasů.

Původní název:

Fairbairn's Object Relations Theory in the Clinical Setting

Obsah knihy:

W. R. D. Fairbairn (1889-1964) zpochybnil dominanci Freudovy teorie pudů psychoanalytickou teorií založenou na internalizaci lidských vztahů. Fairbairn předpokládal, že nevědomí se vyvíjí v dětství a obsahuje disociované vzpomínky na zanedbávání, necitlivost a přímé zneužívání ze strany rodičů, které děti nemohou vědomě tolerovat. Ve Fairbairnově modelu tyto disociované vzpomínky chrání vyvíjející se děti před rozpoznáním toho, jak špatně se s nimi zachází, a umožňují jim zůstat připoutány i k rodičům, kteří je fyzicky zneužívají.

Ve Fairbairnově modelu je prvořadé připoutání, protože si uvědomoval, že děti jsou na svých rodičích absolutně a bezpodmínečně závislé. Unesené děti, které navzdory možnosti útěku zůstávají připoutány ke svým násilnickým věznitelům, ilustrují tuto silnou závislost i v dospívání. Jádrem Fairbairnova modelu je strukturální teorie, která uspořádává aktuální vztahové události do tří dvojic já a objekt: jedné vědomé dvojice (centrální ego, které se vztahuje výhradně k ideálnímu objektu ve vnějším světě) a dvou většinou nevědomých dvojic (antilibidinální ego dítěte, které se vztahuje výhradně k odmítavým částem objektu, a libidinální ego dítěte, které se vztahuje výhradně ke vzrušujícím částem objektu). Tyto dva disociované páry já a objekt zůstávají v nevědomí, ale mohou se vynořit a náhle převzít vládu nad centrálním egem jedince. Když se vynoří, je "druhý" mylně vnímán buď jako vzrušující, nebo odmítající objekt, čímž se tyto vnitřní struktury mění ve zdroj přenosů a znovuprožívání. Fairbairnův ústřední obranný mechanismus, rozštěpení, je rychlý přechod od dominance centrálního ega k libidinálnímu egu nebo antilibidinálnímu egu - téměř dokonalý model hraniční poruchy osobnosti.

David Celani v této knize podává přehled pěti základních Fairbairnových prací a popisuje jejich využití v klinické praxi. Rozebírá čtyři nevědomé struktury a nabízí klinikům konkrétní návrhy, jak je v zápalu klinického rozhovoru rozpoznat a účinně na ně reagovat. Celani do své analýzy zapojuje desítky let zkušeností, zdůrazňuje internalizaci terapeuta jako nového "dobrého" objektu a věnuje celé oddíly léčbě histriónských, obsedantních a hraničních poruch osobnosti.