Hodnocení:
Sarah Mangusová ve svých pamětech hluboce dojemným a uměleckým způsobem popisuje svou zkušenost s chronickým autoimunitním onemocněním. Některé čtenáře zaujme její poetická próza a upřímný pohled na utrpení, pro jiné je styl a tón knihy náročný nebo depresivní. Nabízí solidaritu a naději těm, kteří se potýkají s podobnými zdravotními problémy.
Klady:⬤ Stručné a lyrické psaní, které emocionálně rezonuje.
⬤ Nabízí naději a solidaritu těm, kteří se potýkají s chronickými nemocemi.
⬤ Dovedná kombinace humoru a upřímnosti.
⬤ Poskytuje realistický obraz života s nemocí a zpochybňuje běžná vyprávění.
⬤ Hluboký vhled a podnět k zamyšlení.
⬤ Styl psaní může být vnímán jako příliš střídmý nebo poetický, odchylující se od tradičních memoárových formátů.
⬤ Někteří čtenáři považovali tón za příliš smutný nebo depresivní.
⬤ Vyprávění pro některé čtenáře ke konci ztrácí spád.
⬤ Ne každý může mít očekávání konvenčních memoárů.
(na základě 43 hodnocení čtenářů)
The Two Kinds of Decay
Ostrý a nešetrný pohled na utrpení a zotavení, který předznamenává nový ohromující hlas
Události, které začaly v roce 1995, se mi možná budou stávat tak dlouho, dokud se mi budou stávat věci. Představte si hluboký vesmír, kterým nebeská tělesa letí věčně. Letí, dokud se nepromění v nové formy, jednodušší formy, se stále menšími vlastnostmi a stále krásnějšími jmény.
V časoprostoru existují jména pro věci, které nejsou ničím, pro věci, které jsou méně než nic. Bílí trpaslíci, červení obři, černé díry, singularity.
Ale i tehdy, ve stavu menším než nic, se stále dějí.
V jednadvaceti letech, kdy Sarah Mangusová teprve začínala chápat hádanky dospělosti, se setkala s další: s divoce nepředvídatelnou nemocí, která se objevila náhle a protrhla jí dvacet let, mizela a zase se vracela, na několik týdnů ji ochromila a naprogramovala ji, aby od života nejprve neočekávala nic a pak zuřivě očekávala všechno. V tomto poutavém příběhu Mangusová vzpomíná na svůj devítiletý boj: na náročné krevní čistky, kolabující žíly, četné hrudní katetry, smrt přátel i cizích lidí, závislost, deprese a, což je pro spisovatelku nejhorší, na banální metafory, které dlouhodobou nemoc provázejí.
Kniha Dva druhy rozpadu, která se vyznačuje obrovskou grácií a sebeuvědoměním, překračuje samotnou představu o tom, jaký může a má být příběh o nemoci.
