Du Dsir ou de la facult apptitive

Obsah knihy:

Touha (appetitio) je spontánní určení síly subjektu představou něčeho budoucího jako možného účinku této síly. Obvyklá smyslová touha se nazývá inklinace.

Touha bez použití síly k výrobě předmětu je přání. Přání může mít za svůj předmět věci, které subjekt osobně cítí jako neschopné získat, a pak je marné (neaktivní). Jalové přání, které má být schopno předjímat čas, jenž dělí přání od vlastnictví, je netrpělivost.

Přání, které je neurčité ve vztahu k předmětu a které vede subjekt pouze k tomu, aby opustil svůj předpokládaný stav, aniž by věděl, čeho se má ujmout, lze nazvat kapriciózním přáním (které nic neuspokojuje). Náklonnost, kterou lze rozumem subjektu ukáznit jen málo nebo vůbec, je vášeň.

Pocit aktuálního potěšení nebo bolesti, který neumožňuje reflexi (rozumové ztvárnění toho, zda mu máme podlehnout, nebo se mu vzepřít), je cit. Podléhat emocím a vášním je vždy nemocí duše, protože v obou případech nemá rozum žádnou moc.

Mezi těmito dvěma stavy duše je však podstatný kvalitativní rozdíl, a to jak ve způsobu, jakým vznikají, tak ve způsobu, jakým se léčí...